Článek
Pokud sledujete podcasty a média, určitě jste zaznamenali nedávnou premiéru filmu Velký vlastenecký výlet. Podobně jako jiné dokumenty to není typ filmu, u kterého bych si řekl „to musím vidět na velkém plátně“. Nedávno jsem byl na Sbormistrovi a i přes skvělou kameru i hudbu jsem si říkal, jestli jsem to neměl nechat na doma. U „výletu“ točeného s omezenými prostředky jsem byl rád, že se počátkem října objevil na Netflixu. Časem určitě přijde i na „červené tlačítko“ České televize, která ho koprodukovala.
Kdyby vás to náhodou minulo, premisa filmu je následující – režisér si dal inzerát, že hledá tři dobrovolníky z řad lidí, kteří pochybují o mainstreamovém zpravodajství z Ukrajiny. Vybraní jedinci dostali kameru, aby mohli natočit svůj úhel pohledu, své zpravodajství. Čekal je totiž výlet za frontovou linii s pár smluvenými zastávkami na místech, kde působili ruští vojáci. Cílem autora však zjevně bylo sledovat, jak ovlivní setkání s realitou lidi, kteří čerpají informace poněkud pokoutně. Nejsem si jistý, zda to protagonisté chápali od začátku stejně – z čehož možná pramení jejich rozhořčení patrné na konci filmu a hlavně v rozhovorech, kteří někteří z nich poskytli.
Na rovinu říkám, že se mě film nijak hluboce nedotkl. Šokem, jak můžou někteří jinak příčetní lidé podlehnout dezinformacím, jsem si prošel už před lety v rodině. Tu míru paradoxního pokrytectví, kdy se osoba jinak zhnusená nečestným jednáním dluhy zvlášť, pracující navíc u státního úřadu na oddělení dlužníků, dokáže spoléhat na „zpravodajství“ podané z parkoviště bezzubým nedovzdělancem v exekuci. Nebo kdy má kolegyně po obdržení 200tisícových odměn neváhá jet na Václavák protestovat proti Fialově chudobě. Tu děsivou samozřejmost, s jakou tyto dámy přebraly vyjadřování politruka, zcela odlidšťující uprchlíky. To vše jsem zpracovával a snažil se pochopit snad dva roky. Já to vzdal – ale s autorem filmu se trochu rozcházím v tom proč.
Film nemá hluchá místa, tempo je svižné. Děj je v rámci tématu poutavý v celé délce. Po těch všech diskusích kolem jsem čekal o dost vypjatější záběry – ale takhle to vlastně bylo lepší. Nedochází tam totiž k žádnému cílenému ponižování protagonistů za jejich názory, ani za to, že je nezmění ani vstříc hrůzám války. V různých místech dojde ke konfrontaci odlišných názorů s „externími“ členy výpravy, kterými jsou kriminolog, psycholog a tlumočnice. Ani tady ale nejde o konflikt pro konflikt, spíše o takové přiznání štábu, že i když víte, že někdo obhajuje ruskou agresi, stejně vás překvapí, že ji obhajuje stojíc v masovém hrobě jejích obětí.
Vidíme tak štáb i účastníky schovávající se v krytu, zkoumající místa dopadu munice, hovořící s přeživšími i s učitelkami podzemní školy. Můžeme sledovat jejich bezprostřední reakce. I když bylo od začátku záměrem filmu je konfrontovat s realitou, chci zdůraznit, že opravdu obdivuji režiséra za to, že to udělal důstojně, bez toho, aby byl konflikt nebo zesměšnění cílem. Myslím, že díky tomu je dokument trochu cennější, než např. hrané dokumenty režiséra Klusáka, které protagonistům ochotně pomáhají naběhnout si na vidle - i když se na ně rozeběhli sami, snižuje to dokumentární hodnotu takového filmu.
Režisér dochází k závěru, že se účastníci nemůžou změnit – a že se musí změnit on. On došel k názoru, že je dialog zbytečný. Situace v mém blízkém okolí mě dovedla k podobnému závěru – takoví lidé informace nepřijali na základě racionálních argumentů, ale na základě víry a emocí. Je to jako chtít po skalním katolíkovi, aby přestal věřit, protože se nikomu nepovedlo Boha zvážit. Po Internetu koluje i přirovnání k partii šachu s holubem – nedbá na pravidla, pokálí šachovnici, a ještě se pak naparuje, jako kdyby vyhrál.
Jenže jde o lidské příběhy, a i když si nemyslím, že by diskuse s jednotlivci měla smysl, chyběl mi v závěru filmu jakýkoliv náznak, co s tím. To je samozřejmě složitý problém, který se dá uchopit od boje s dezinformacemi, přes pomoc lidem v exekucích a vyloučených lokalitách až po vedení dětí ke kritickému myšlení již od útlého věku. Nebylo by fér po filmu chtít, aby se tomu věnoval – trochu mě ale mrzelo, že končí hozením ručníku do ringu. Chyběl mi alespoň náznak naděje. I když nezměníme generaci obětí Ruské propagandy, můžeme ale usilovat o to, aby dalších takových bylo co nejméně.
