Článek
To by bylo romantické. Kdyby nám nehrozilo, že umrzneme a pomřeme špínou.
Moje reakce před kotelníky
Kotelníci: „Noo, ten kotel teď jako vůbec nezapínejte. Dokud nedojde ta součástka.“
Já: „Jak to jako přesně myslíte?“ (tušila jsem, jak to myslí, ale naděje umírá poslední)
Já: „Jakože nepojede topení a nebude teplá voda?“
Kotelníci: „Ano, přesně tak.“
Já: „No. Tak to je blbý… Ale co se dá dělat, že? To je život.“
A s hlavou vztyčenou jsem odkráčela. Jsem žena do nepohody, to dám.
Moje reakce po tom, co pánové odešli
Panika hadra.
„Co budeme dělat? Proč má být taková kosa? Co děti? Vždyť už bylo léto! Jak se budeme koupat? Kdo ví, kdy se to spraví?! Jak to přežijeme? Já nechci žít ve středověku! Sežeň ten krám!“
Doma trpět nechci
Možná si myslíte, že jsem hysterka, ale já zastávám názor, že doma má být pohodlně. Já zvládnu hory, já zvládnu stan, já zvládnu otužování v kádi. Ale doma? Doma chci teploučko, pohodičku a KOMFORT. Takže jo, jsem rozmazlená, ale co už. Vyrostla jsem v bytě a i když teď žiju v baráku a neohroženě hubím infiltrující se mravence a pavouky a čas od času se postarám o nějakou tu plíseň, nemusím zažívat všechny radosti nepokrokové minulosti a návrat ke kořenům.
Proč zrovna teď?
Moc nechápu, proč kotel nevypověděl svou službu v letní dubnový týden, ale rozhodl se nám okořenit život v čase, kdy se nostalgicky vracíme k zimě, která nám všem začala ohromně chybět. Netvrďte mi, že ne. To potupné hrabání se ve vypraných a uschovaných zimních věcech vás jistě přivedlo do stejně extatické nálady jako mě. Nu. Ještě, že vlastníme jeden přímotop, tedy dětem na spaní zatopíme, abychom se dostali na nějakých tropických 18 °C. Nejspíš přes den přitopíme i dole. Nebo třeba napeču mísu vdolků, abychom světnici vytopili pěkně postaru, teplem z „kamen“. Elektrických, horkovzdušných.
Což o to. Topení. To jsem ochotna překousnout, přeci jen, loni jsme strávili pár dní v květnu na dovolené v romantické chalupě na Jesenicku. Majiteli jsme tvrdili, že topit nebudeme, že jsme na chládek zvyklí. To jsme nevěděli, že chládek uvnitř chalupy dosáhne maximálně na 14 °C. Ale dobře, dobře, nepotřebuju mít doma 23 °C. Ale ta voda. Ta voda.
Pohled na vodovodní kohoutek ve mně vyvolává úzkost
Pokaždé, když můj pohled zabloudí k vodovodním kohoutkům, kousek něčeho ve mně umře. Takový potenciál ty kohoutky mají, chrlit teplou vodu, která omyje tělo a zahřeje na duši… a jsou zcela nevyužity. Včera jsem se kupříkladu koupala tak jako napůl „postředověcku“, napůl „poděcku“. Napustila jsem trochu příjemně ledové vody do vany, nahřála si dvě rychlovarné konvice plné vody a ty jsem tam vylila. Očekávala jsem termály. Haha. Ale tak vlažná voda lepší než ledová. Navíc jsem měla tu čest zjistit, jak debilně se mýdlo oplachuje dětským plastovým kelímkem. Zítra máme naštěstí domluvenou lázeňskou audienci u rodiny mé sestry. Protože vlasy si fakt dvoudecovým kelímkem s medvídkem splachovat nebudu. Tímto děkuji suchému šamponu. Budeš následující dny můj nejbližší přítel.
Jaký pán, takový krám…teda jaká matka, taká Katka
Dětem jsem při vyzvedávání ze školky oznámila tu dobrodružnou novinu, že si vyzkoušíme, jak se žije bez tepla a teplé vody, protože se nám pokazil kotel. Dcera se zoufale rozbrečela. Zřejmě ty rozmazlené geny zdědila po mně. Škoda. No musela jsem ji chudáka ubezpečit, že nezmrzneme, že nám naopak bude ještě mnohem tepleji než na zmiňované dovolené. Že si zapneme přenosné topení a koupat se buď nebudem (s tím z dětí nikdo problém neměl), nebo nahřejem vodu nebo svou špinavou návštěvou poctíme rodinu či známé. Nu, ještě, že večer při večeři s přímotopem a na dotvoření retro atmosféry i se svíčkou, syn seznal, že „oslavujeme, že se nám pokazil kotel“. Pravda, pravda. Co tě nezabije, to tě posílí.
Když neprší, aspoň kape
Co na to říct? Život je boj. A já si velice, velice cením, že aspoň pračka si ohřeje vodu (žádná Šafránková klepajíc kosu u potůčku) a myčka si nahřeje vodu (žádné omrzliny při snaze vydrhnout ledovou vodou umaštěné nádobí) a sympatický přímotopek uspokojí každého zmrzlíka, který by si v naší domácnosti chtěl postěžovat na arktické teploty. Celkově tuhle drobounkou nepříjemnost snad pár dní vydržíme. Budeme si prostě hrát na časy dávno minulé, kdy lidé neměli veškerý komfort na dosah ruky, ale museli těžce dřít. A snad nedopadnem jako ve Versailles. Nemytí smraďoši. Protože já se prostě nenarodila pro středověk ani novověk. Ani pro Survivora. A chci svůj tlakový spínač! Tak nám držte palce.
Jo a kdo by mě chtěl upozornit, že jsme náš kotel zanedbali, tak to ne my, to naše Schauma. Nebo spíš náš pravidelný předražený revizista na kotle od nejmenované plynové a energetické společnosti na 6, který rozuměl kotlům asi tak stejně skvěle, jako jim rozumím já. Ale v pohodě, vše je zapomenuto. Já si budu hrát na Nastěnku. Je mi teplo, dědečku, teplo, Mrazíčku.
