Článek
Teď je taková móda, která tvrdí, že chyba je vítaná, chyba je správná, chyba je cesta k cíli. Prostě nový směr, jak ve škole, tak v životě, který potvrzuje to dávné pravdivé přísloví, že chybami se člověk učí. A já jsem z toho nadšená, protože dost bylo chování naší i předchozí generace, která se nikdy na žádné přednášce nehlásila s otázkou, protože by byla za blbce, a nikdy nedělala nic, co neumí, protože jak zpívá Pokáč „nedělám nic, ale dělám to dobře“ je zjevně víc než snažit se něco dělat nedokonale. Takže ano, chybu vítáme, chyby se nebojíme, s chybou pracujeme. Teorie krásná, praxe nám ovšem trochu pokulhává.
Víte, já jsem taková hodně praktická, logická a zdatná žena. Když se rozdával estrogen, tak ho asi nezbylo tolik, kolik bych si já a moje postava přála, ale to jako nevadí, aspoň mě bavily integrály a byla jsem celkem normálně schopna i jako zařídit spoustu věcí, rozumíme si, vyhledat, nainstalovat, opravit, smontovat, přivrtat, dopravit se s GPSkou (bez ní ne, nezblázněte, přece jenom nejsem chlap, takže klídek), občas zaparkovat podélně, pohádat se s operátory a tak. Jenže jenže. Po šesti letech doma začínám pociťovat mírné výpadky mého schopného já. Spletu si datum nějaké akce, třeba. To se mi jako nestávalo. Špatně si něco přečtu a spojím, zmatu sebe i jiné. Odpovídám do jiných konverzací. Jako dobrý, je to nepříjemný, nejsem na to pyšná, ale v pohodě. Nicméně poslední dva excesy mě rozplakaly. Jednak proto, že se mi vůbec staly (!) a mně se přece tyhle věci nedějí, tak kde je nějaká spravedlnost, jednak proto, že práce s chybou v naší domácnosti ještě není na takové úrovni, aby nerozbrečela menstruující ženu.
Nákup dálniční známky - what could possibly go wrong, že?
Nákup dálniční známky nikdy nebyl snadnější, věřte mi. To odhlásit v systému dítě z jeslí nebo vyřídit si proplacení bonusů ve vitakartě by oproti dálniční známce vyžadovalo pomalu vysokoškolský titul. Proč jsem kupovala známku já? No protože jsem zjevně jediný člen naší domácnosti, který chce jednou za tři měsíce, když už po té dálnici 20 km jede, jet legálně. Proto padla tato minutová záležitost na mě. Znám SPZ našeho auta? Samozřejmě, že ne. Zajdu do garáže, vyfotím a přepíšu ji. Pak zadám zemi, pětkrát to celé zkontroluju, protože to po mně chtějí, nechápu proč, který blbec by asi zadal těch 7 znaků blbě, zaplatím a těším se na cestu. Muž byl zrovna doma.
On: No ale pro to naše auto dálniční známka platná není, hele.
Já: Jejda mane, tak snad počkej, vždyť jsou to dvě minuty, se to tam objeví za chvilku.
On: Právě, že vždycky je to tam hned.
To mi trošku začalo vrtat hlavou, takže kontroluju doklad o zaplacení, kontroluju značku, porovnávám s fotografií v mobilu a ještě to celé jdu muži pyšně ukázat, jakože já nejsem ten de*il, kdo může za to, že jim systém nefunguje. On se dívá na mě, na mobil, na mě, na mobil, a dokonce i můj estrogenem velice málo poznamenaný 6. smysl mi napovídá, že eDalnice.cz to tentokrát nepo…
On: Jak jsi jako mohla napsat R místo 4?
Následovala chvíle ticha.
On: No nevadí, tak zaplatíme 3000, nevadí, nevadí.
Řekl stylem, jakože vadí, a kdyby věděl, koho si to bere, možná by se byl býval rozmyslel.
Nato jsem se rozbrečela, vyhrožovala jsem, že ty 3000 klidně vydělám, a mumlala, že není divu, že v Česku jsou lidi jací jsou, když ani nemůžou udělat chybu! Jala jsem se ihned volat do dálnic a doprošovat se svých peněz. Telefonát mě velmi příjemně překvapil, neb lidi, kteří nebyli schopni zadat správně těch 7 znaků na své SPZ, měli zmáčknout číslo 4, kde se dozvěděli, že se až dva znaky na netu dají změnit. To jsem provedla, muž se mi omluvil, já se omluvila za své cyklem rozházené hormony a vyrazila brázdit dálnici. O tři dny později jsem šla sebevědomě vysávat bazén.
Jak vyhodit jistič
Já jako vysávání bazénu nesnáším, protože vlastníme takový krám, že příští rok si radši koupím samojezdící vysavač za nechutnou sumu peněz, než abych se s tím heblem, které dvěma nohama držím pod vodou, abych si nezavzdušnila filtraci, zatímco ji beztak zavzdušněnou odvzdušňuju, vykloněná z bazénu jako idiot, další rok obtěžovala. Děti už třetí sezónu pochopily, že když se rozmachuji naprosto bez účinku tou zlověstnou tyčí v bazéně, je třeba držet odstup. Ale dneska jsem měla dobrou náladu, takže všechno bude delfínkové. Nebylo, nebylo, nebylo. Filtrace se mi zavzdušňovala furt, krám jako obvykle nevysával, a já vykloněná z bazénu jsem si jednak odřela ruce o náš kryt filtrace a druhak si nakapala vodu do elektrického kotouče, kam ji zapojujeme. A když si tak ten kolotoč jedu poněkolikáté, bazén prakticky stejný jako předtím, filtrace nic. Prostě nic. Poznala jsem, že je zle, ale vzhledem k tomu, že u nás doma se pracuje s chybou na úrovni, rovnou jsem zavolala manžela. Ten se držel, mlčel, ale já četla myšlenky. Kotouč v háji, motor filtrace v háji, proč to zase dělala? No dobře to dopadlo, jen jsem vyhodila jistič, kotouč se nám ještě suší, i když teda myslím, že těch pár kapek by snad měl přežít, nicméně já, já se asi už budu muset jenom držet plotny. Ale vzhledem k tomu, že dneska jsem pod knedlíky zapomněla nalít vody a pět minut jsem grilovala hrnec, netuším, kam se teda se svými schopnostmi upíchnu. Jedno je jisté. Můj muž je svatý. Před dvěma lety se za škrábnuté auto hodně naštval, před rokem za naprasklé zrcátko už trochu méně, dálniční známka ho mírně vyvedla z míry, ale vidina rozbité filtrace (pískové, abyste teda nemysleli, že jde o kartušovou) už mu jen mírně snížila náladu. Jo a ten hrnec nakonec vydrhl on. Asi to byl dárek za to, že jsem odvezla děti sama na dva dny z domu a on si užil trochu toho klídku, kdy děti neřvou a já neničím náš majetek.
Tak či tak, učíme se všichni. Poučení? Buďte na své okolí hodní tak jako můj muž na mě.
