Článek
Je to sice dál, ale zato horší cesta
Nepojedeme po dálnici, projedeme se malebným italským venkovem, když je cesta jen o 7 minut delší. Po půl hodině příšerné cesty malebným italským venkovem jsme zatoužili po dálnici a požádali navigaci o lepší cestu. Italský venkov nejen že nesvědčil tlumičům, ale ani žaludku nejstarší dcery, takže nás neminula nehoda. Sáček jsem samozřejmě neměla, takže jsem duchapřítomně dcerce strčila její klobouk. A ze šatů jsem pozůstatky nehody setřela kapesníčkem politým vodou z láhve. Vlhčené ubrousky jsem samozřejmě neměla. A náhradní oblečení jakbysmet. Matka roku. K tomu všemu bylo vedro jak…dejme tomu v Itálii a cesta dle mých pocitů trvala minimálně pět hodin. Ale to nevadí. Kdo ví, jestli se někdy v životě dostanu tak blízko k Benátkám.
V Benátkách jsme za 6,50 euro auto nechali stát na parkovišti před mostem (v „centru“ zaplatíte 30 euro) a vydali se k zastávce autobusu. Až tam budete, vykašlete se na automat na jízdenky, prostě nastupte do autobusu a zaplaťte kartou uvnitř. Nebo naskenujte obří QR kód na zastávce a kupte si jízdenky přes WhatsApp.
Benvenuti a Venezia
Jaké jsou Benátky? Kouzlené. Kouzelné jsou. Vypadají přesně tak, jak to vidíte ve filmech. Až na to, že je na každém rohu deset lidí s patnácti kuframa, které neustále ne moc úspěšně smýkají přes ty mosty. Ještě, že tam jsou portýři. Moc netuším, proč tolik lidí touží trávit dovolenou v Benátkách, když v nich není k hnutí a dýchání, ale evidentně je to populární.
Děti se ihned na kraji Benátek začaly dožadovat koupě suvenýrů. Nevyměkli jsme. „To máš přece lepší koupit si něco v Bibione, tam jsme celý týden, ale v Benátkách jen chvíli.“ Ale veřejné WC 1,50 na jednoho jsme zaplatili. To byla koneckonců také pěkná památka.
PS: ceny suvenýrů byly absolutně akceptovatelné. Praha nebo Chorvatsko jsou mnohem mnohem dražší. Jde vidět, že Italové mají rozum. Takže o prachy nešlo, jen jsme nechtěli cetky.
PS2: co ale akceptovatelné není, je chování žebráků a dalších „prodavačů“. Jeden roztomilý dědeček vrazil dcerce do ruky dvě růže a začal italsky žvatlat, jak jsme nádherná rodina. A pak začala prosit rukama o prachy. Vysvětlovali jsme, že hotovost nemáme. Nechtěl pochopit, byl docela neodbytný, tak jsem dceři růže vyrvala z ruky a milému dědovi je vrátila. Takových jsou tam mraky, ale ne všichni mají odvahu jednat až tak invazivně.
S děckama na gondole
Původně jsme plánovali dojít pěšky k té slavné bazilice, na to slavné náměstí. Ale nedošli. Když jsem po hodině courání koukla na mapu a viděla, že jsme teprve ve čtvrtině cesty, děti se táhnou jak smrad a horko je mi tak, že bych nejradši do kanálu skočila a na kýžená místa doplavala, vykašlali jsme se na to. No co. V Benátkách jsme se vyfotili, úzké uličky a kouzelné výhledy jsme zažili. Takže žádný Sv. Marek, jde se na gondolu. Jo. Nebyli jsme držgrešle a řekli si, že když už jsme jednou (a dost možná naposled) v Benátkách, projedeme se na gondole. Vypadalo, že gondoliér vůbec nevěří, že rodinka s třemi dětmi těch 90 éček fakt zaplatí. Ale překvapili jsme a půl hodinky se kouzelně projeli. To bylo super. Pak jsme už jen zamířili do jakési zapadlé pravé italské restaurace, kde jsme si dali špagety a pizzu (výborný), poseděli na jakýchsi historických schodech, pod kterými syn radostně plašil holuby (to není moje dítě) a zase jsme se táhli rychlostí naspeedovaného šneka k autobusovému nádraží, hupsli do busu, dojeli k parkovišti a už celkem poklidně docestovali po dálnici (což nakonec taky nebyla kdovíjaká výhra, ach ty mýtné brány) až do apartmánu.
Jsem ráda, že jsme byli v Benátkách. A jsem ještě radši, že už v nich nejsme. Nu. Těšte se na další zážitky.
