Dovolená s malými dětmi? Řízek s hranolky a „mně se chce kakat!“

Takže pár rad. Protože naše dovolené (a to se nebavíme o dvou týdnech v Egyptě nebo o týdnu aktivní turistiky v Alpách, mluvíme o čtyřech dnech v jakýchsi sympatických zákoutích naší země) nás naučily poměrně mnoho.

Pokud se rodič rozhodne naladit na brutálně optimisticky pozitivní vlnu a jakékoliv kňourání, nevděk či nespokojenost okamžitě odrazí úsměvem, vzpomínkou, příběhem, zábavou, odvedením pozornosti, bude to dobrý. Jenže upřímně, my takoví rodiče tak jako úplně asi nejsme, takže podle toho to chvílemi vypadá. Pokud si ale vy dovolené s dětmi užít umíte a jedete na nějakých energy drincích vyvěrajících z vaší rodičovské podstaty, výsledek bude zřejmě dobrý.

Často se stane, že když už rodina někam vyjede, rodiče očekávají, že děti budou vděčné, že je někam vyvezli. Omyl. Ony sice svým způsobem vděčné jsou, ale na natolik, aby se chovaly bezproblémově. Takže pokud někdo jede na dovolenou jen proto, že ji chce dopřát dětem, aby jako náhodou nebyly za outsidery, případně si plánuje odpočinout (s malými dětmi docela naivní představa), radši nejezdit.

A teď některé z našich zážitků, které stojí za zmínku.

S manželem jsme se smáli, že nejčastější věta našeho pobytu byla: „Mně se chce kakat.“ Když máte tři děti, které ještě pořád potřebují, abyste s nimi došli na záchod a případně tu jejich spoušť i zahladili, zjistíte, že neděláte nic jiného, než lítáte po hajz…pardon, toaletách. O to hůř, když vám pak děti s úsměvem na rtech a zadkem v míse prozradí, že šlo o planý poplach. To pak víte, že za pět, deset, dvacet minut poletíte znovu. Každopádně i přes mé sprinterské výkony a vysokou vynalézavost, se nejmladší drahouška během čtyř dní dovolené dvakrát pokadila a dvakrát počůrala. Samozřejmě na veřejných místech. A to v běžném režimu bývá bez nehod. Asi nervozita nebo naopak tak bohatý fascinující program? Vlastně bychom to měli brát jako poctu. Nu což. Počítat je třeba se vším.

Nejde o to, že bychom (ne)vychovali haranty, kteří házejí s jídlem pod stůl i přes stůl, řvou, běhají a obtěžují ostatní strávníky, leč máme děti. Děti, které tu a tam něco převrhnou, děti, kterým tu a tam (čti stále) něco nechutná. Děti, kterým musíte objednat řízek s hranolky, abyste měli stoprocentní jistotu, že se najedí. Zkrátka škoda prachů za tu polopenzi a obědy. K čemu to vedlo? Ke snaze našim „Jeníčkům“, narvat zaplacené jídlo do chřtánu. Samozřejmě zcela neúspěšně, neb vychováváme generaci Alfa (ta po generaci Z), která si je svých práv, mezi které samozřejmě patří i právo nekonzumace, velmi dobře vědoma. OSPOD tedy nevolejte, díky. Takže nakonec tu máme dva rodiče, kteří se domů vrátili o pár kilo těžší, protože česká mentalita zapracovala a „přece se to nevyhodí“. Jsem vděčná, že jsme si ještě stále nebyli schopni pořídit váhu.

Když už jsme jednou v té přírodě, tak toho využijeme. Ač jsme neplánovali výstupy na osmitisícovky, vlastně ani tisícovky, takové dva kiláčky s převýšením 200 metrů dají bandě dětí zatím školou nepovinných dost zabrat. A kdyby jen jim. Mnohem víc to dá zabrat dospělému, protože on je vlastně ten mentální tahoun, který se ze všech svých sil, a těch mimochodem už moc není, snaží přimět své svěřence zapomenout na to, že je bolí nohy a jdou do kopce. Takový dospělec zpívá, recituje, pohádkaří, vtipkuje a hraje hry, ke kterým by se ve chvílích komfortu nesnížil. Když jsme došli do půlky kopce a muž prohodil směrem k nejmladší: „Zlatíčko, ty ale pěkně jdeš.“, začala jsem afektovaně vřískat: „Ale čí je to zásluha? Čí?!“ Takže jako ano. Děti ujdou, děti jsou šikovné, jen je třeba počítat s tím, že rodič jaksi padne za vlast, tedy za rodinu.

Vybrali jsme hotel s bazénem. Proč? Protože naše děti budou šťastné a vděčné a mokré a unavené. Je pravda, že naše děti byly na tuty mokré a unavené. Jednu návštěvu byly také vděčné a šťastné. Druhou byly uřvané a nespokojené. Je to trošku sázka do loterie. Ale za mě skvělý.

Kdo má předškolní děti, může se na dovolené na nějaká zajímavá přírodní či kulturní místa vykašlat a rovnou najít hřiště. Protože to je nakonec to, za co sklidíte největší body. Děti budou spokojené. Tudíž budete spokojení i vy.

Doma nám ty děti fungují jako na drátkách. Dobře, to bych kecala. Ale tak jako na nějakých režných lanech. Jde to, ale dře to. V cizím prostředí? Konec. Hlavně tedy mluvíme o těch nejmenších z nejmenších. Jakmile nemají své rutiny, sbírají si v sobě frustraci, kterou v tu nejnevhodnější chvíli vychrlí v takové koncentraci, že rodič neví, jestli má volat psychology, dítě zamknout na hotelovém pokoji a utéct, vyřídit to ručně stručně nebo si otevřít flašku z minibaru, pět hodin hladit oběti frustrace záda a broukat, „ano, ano, je to těžké…hlavně pro maminku!“ Jojo, jsou děti adaptabilní a jsou děti, kterým to dělá potíže. A taky jsou takoví rodiče, že. Takže byla sranda, byla. Celá víska věděla o tom, že naše malá holčička prožívá nějaké trauma. Trauma z toho, že si chtěla navléknout sama kraťasy a zároveň nechtěla. No, kdo doma takový poklad má, ví, o čem píšu. Kdo takový poklad nemá, jistě mi rád poradí v komentářích.

Nejsem nějaký kulturní blázen, ale jednou za rok, si myslím, mám právo na to zhlédnout jakýsi zámek, pamětihodnost či zavítat do muzea. Jezdíme mimo sezonu, ve všední dny a záměrně vybíráme místa, kde je málo lidí. Většinou jsme na prohlídce sami, takže je nám uzpůsobena. Já jsem vždycky nadšená, děti méně a muž nejméně. Ale zvládáme to. Rodinný život je o kompromisech. Amen? Amen! Děti se sice dost často taktně a šeptem ptají, kdy už to skončí, ale kdo ví, třeba se do nich nějaké to kulturní zrnko taky zaseje. A já můžu říct, že jsem za posledních 6 let, co mám děti, navštívila dva zámky a asi 6 muzeí. To jsou rekordy, to jsou rekordy.

Prožili jsme krušné chvíle? Prožili. Je to v určitém směru těžší než doma? Je. Ale dovolená s dětmi má úžasnou výhodu. Jste prostě s nima. 24/7 s nima. Více v přírodě, více v bazénu, více na záchodě, více v restauraci. Mají více pozornosti a všichni zažijeme něco neobvyklého. Takže za mě super. Ale už vím, kde máme limity. Příště jedeme zase jen na 4 dny (pro nás hraniční) a pro změnu někam na samotu do chaty. A co vy? Jste dovolenkářské rodiny, které všechno na pohodu zvládají, nebo rituály a režim prostě chybí a není to tak odpočinkové, jak si vždycky malujete? 😊