Článek
Když jsem nedávno jedné dámě nadšeně líčila, jak skvělé pracovní sešity má moje dcera, usmála se, zavrtěla hlavou a pravila: „Podívej, my měli úplně obyčejné písanky a početnice, a taky umíme číst a počítat. No ne?“
Měla pravdu. Ale ne tak docela. Proč neudělat učení nebo povinnosti příjemnější, než to bylo kdysi „za nás“? Proč se nesnažit trošku přiblížit Komenskému ideálu? A naštěstí se skutečně přibližujeme a ať jde o školu, školku, logopedii nebo fyzioterapii, narážím na skvělé lidi, kteří umějí jednat s dětmi, a na skvělé metody, které jsou pro děti o něco zábavnější. ALE. Troufnu si říct, že ne všechno musí děti bavit. A nebohý dospělý se tak nemusí snažit trumfnout úrovní motivace náctiletého animátora pro děti kdesi na Jadranu. Něco prostě nebude děti bavit, a to je úplně v pořádku.
Třeba takový úklid
Jako ano, batole namotivujete snadno. Uklízíte s ním, culíte se u toho jak měsíček na hnoji, pějete nějakou šílenou tématickou písničku a chválou byste mu vydláždili hollywoodský chodník slávy. Jenže děti dospívají a uvědomují se, že úklid na povel není teda vůbec žádná sranda. A můžete se snažit a určitě se snažte. Ať vidí práce, které mají vykonat, vyvěste je třeba na ledničku. Nalepte jim za ně nálepky. Cokoliv trochu stimulujícího. (Ne zas příliš, protože přece nebudeme dětem platit za to, že si uklidí hračky, že jo.) Ale co když se jim skutečně uklízet nechce a nebaví je to? Snadná rada. Prostě to uklidí! Nás dospělé asi taky úplně nebaví ládovat jednu sušičku za druhou a u bezzubé Výměny manželek skládat kopy prádla. Ale děláme to. Proč? Protože to je potřeba. A přesně proto to budou dělat i naše děti. Abychom neshnili ve špíně, jak by podotkla moje maminka.
A co škola?
I když domácích úkolů ubývá, protože někteří učitelé je nedávají ze zásady a ti další ze strachu z rodičů, občas se přeci jen nějaká ta domácí příprava udělat musí. No. Musí. To je otázka. Vlastně ani nemusí, protože rodič vychovávající své dítě ve víře v nicnemusismus, rád ve škole zařídí, aby děťátko svůj volný čas náhodou nepromarnilo přípravou do školy, ale pokud až tak daleko nezajdete, ocitne se vám u stolu dítě, kterému se úkol napsat nechce. No. To dítě jednou vyroste, a i v té nejvysněnější práci, kterou si dobrovolně zvolí prostě přijdou úlohy, které se mu budou pozdávat méně než jiné. Lidově - do kterých se mu nebude chtít. Proto nevadí, když dítě nad sešity skřípe zuby. Zvládne to. A vy taky.
Nebo cvičení (hudební nástroj, logopedie, fyzioterapie)
Leč se odborníci snaží seč mohou, někdy prostě na děti jejich motivační snahy nezafungují. Děti si po nějakém čase samozřejmě budou raději hrát než s vámi provádět prapodivná logopedická cvičení nebo slabounkými prstíčky přehrávat na klavír nebo flétnu Jede jede poštovský panáček. Ale to není konec světa. Že se jim nechce.
Ne, děti nemusí všechno bavit. Bohužel. Bohudík?
A tím se snažím dospět k něčemu, co se zdá absolutně logické, ale ať už mi to věříte, nebo ne, v některých rodičovských kruzích nepředstavitelné. Děti prostě musí dělat i věci, které je nebaví. A nám, dospělým, to ani nemusí rvát srdce. Je to pěkný vklad do života, trénink na léta studia (i když s AI kdo ví), léta práce, léta otcovská či mateřská. Sobectví a lenost je třeba potlačovat od raného věku. A jestli mi někdo tvrdí, že v dětech je jen dobré a jsme to my, kdo z nich naší příšernou zatuchlou škatulkovou výchovou děláme zrůdy, tak to ne. Prostě ne. Děti je třeba vést a vychovávat. A nemusí je všechno bavit. Prostě nemusí. Budou odolnější. Budou umět zatnout zuby. Já chci mít takové děti.
