Článek
Já nebyla od přírody typ eko-bio-bondo (od slova bonding) matky. Nepila jsem před porodem maliník, ale spíš vytírala po kolenou a snažila se naposledy 2v1 „sblížit“ s manželem. Měla jsem nakoupené jednorázové pleny, ne látkové. Kojit jsem chtěla rok, ne pět. Rodit jsem chtěla v porodnici, ne doma. Placentu jsem chtěla tak akorát vyrodit, ne jíst. Dítěti jsem naplánovala spánek v jeho postýlce, ne v naší posteli. A tak dále. To, že některá má přesvědčení a předsevzetí vzala za své, to vám nejspíš psát nemusím, žena míní, dítě mění.
Óda na kočárek
A ač jsem neměla k nosítkům a šátkům vztah negativní, rozhodně jsem za primární přemisťovadlo považovala kočárek. Ten jsme mimochodem koupili už asi dva měsíce před porodem a při jeho skládání (kdo jsme my, abychom potřebovali návod) hned urvali jakýsi kus plastu. Ale dnes, po šesti letech a třech dětech, mohu říct, že náš polský kočárek je Bentley mezi kočárky, uřídím ho malíčkem levé ruky! Nikdy nás nezklamal, nikdy nepíchlo kolo, nikdy nic neruplo, nekřuplo, neupadlo. Nejspíš zvládne i výjezd na Everest. Takže mi nikdo nešahejte na polské kočárky, protože já povozila kočárů relativně dost a žádný jiný nejezdil tak dobře. Ale zpět k nosítkům.
(Ne)nošení prvního dítěte
Samozřejmě jsem po narození prvního dítěte nosítko koupila. Jsem moderní matka, chci to nejlepší pro své dítě. Ráda bych zdůraznila, že jsem zakoupila nosítko ergonomické. Pokud i vy máte nosítko a nejste si jista, zda je ergonomické, prosila bych si problematiku nastudovat. Protože věřte, že každý den vás vidí stovky žen zaregistrovaných v největší facebookové skupině ohledně nošení dětí, a řeší dilema, jestli vás upozornit na to, že ničíte neergonomickou polohou svému dítěti zdraví, nebo si své nevyžádané dobré rady nechat pro sebe. Nu, nosítko jsem tedy měla. Všehovšudy bylo použito tak pětkrát někde v horách. První dítě nosítku neholdovalo a tím bylo vše odbyto. Nevadí, kočár je vysoce praktická věc. Sice se s ním čas od času nemusíte dostat do MHD, obchodu nebo tak, na druhou stranu si kamkoliv s sebou můžete vzít takové množství věcí, o kterém se vám nikdy ani nezdálo. Díky za praktické podkočárové košíky! Mé nejmladší dítě kočáru pomalu odrůstá, nejspíš nadejde čas přát si tašku na kolečkách, jinak nevím.
Částečné nošení druhého dítěte
Přišlo druhé dítě. Přirozeně jsem cítila potřebu kromě nosítka pořídit také šátek, protože jak já vůbec zvládnu uvařit s novorozencem a dvouleťačkou. Dnes mi takové obavy přijdou mírně malicherné (pokud vařím a někdo ječí, dávám si do uší hluk tlumící sluchátka s oblíbenou hudbou a děj se vůle dětí, tak a teď OSPOD na mě), nicméně druhorozené dítě bylo takový flegmatik a pohodář, že byl spokojený všude. Jezdil v po sestře poděděném Bugatti a čas od času se nosil šátku či v nosítku. Pro jistotu jsem si od známé koupila nosítko další, protože jsem se opět trochu dovzdělala a zjistila, jak to s tou velikostí nosítek je, kdy už je nosítko malé, no nebudu vás zatěžovat podrobnostmi, nosící arsenál se rozrostl na tři kousky. Ale pořád jsem nadržovala kočárku, na který jsme koupili skejtík, protože můj sen nebyl se někde vláčet jako indiánská babička, ale vyklopit kamsi do škarpy dceru ze skejtíku. Jednoduše. Pokud jsem nosit nemusela, tak jsem rozhodně nenosila.
U třetího kočár dostal padáka
A pak přišlo dítě číslo tři. Abych upevnila svou pozici kočárové matky, vypůjčila jsem si od známých další kočárek, který bych podle potřeby mohla změnit z hlubokého ve sporťák, aby se mohlo mimino střídat s prostředním. Zbytečně. Kočár dostal vale. Na mnoho dlouhých, tím myslím, dloooooouuuuuuhýýýýýých měsíců. Náš třetí poklad již v porodnici usnul pouze se mnou na velké nemocniční posteli. Jakmile jsem ji chtěla přemístit do té roztomilé pojízdné vězeňské klecičky (ani ne tak proto, že bych se o ni bála, ale aby mě nezdrbala sestra), okamžitě se probudila. A takhle celou noc. Nějaké houpání na rukách, zpívání, kojení, vůbec! Matku, matku a jenom matku.
Takže kočár dostal volníčko. A já si koupila další, tentokráte polovázací nosítko. Dalšího třičtvrtě roku jsem všude chodila s dítětem přivázaným k sobě. Ne z přesvědčení, ne z čiré mateřské lásky, ale protože jsem chtěla ušetřit dítě, sebe i okolí nekonečného řevu. Jakmile se dceruška „posadila“ (ona se jako neposadila, ale moje nervy, záda i svoboda už na mě volaly ze dna propasti), šla do sporťáku a konečně vzala kočár na milost. Já začala svůj nosící arzenál nadšeně rozprodávat, jen jedno nosítko jsem si nechala, kdyby náhodou.
Nosítko vždy v pase, dávám sbohem kráse
A to kdyby náhodou přišlo právě tento podzim. Všechny tři děti jsou již pochozí, nicméně to třetí je na baterky, někdy jde, někdy se šprajcne, není na ni spoleh. Zároveň už čím dál raději vyhledáváme místa, která nejsou s kočárem tak úplně přístupná. Takže? Ano ano, s radostí jsem sáhla po nosítku. Ne, že bych ji v něm chtěla nosit, nemyslete si, že jsem blázen, tahat se dobrovolně s dvouleťákem na chrbtě. Ale nosítko hrdě nosím kolem pasu, přes zadek mi plandá dolů až ke kolenům (takže kamkoliv přijdu, vypadám jako lesana) a vyhrožuji ním dceři: „Jestli hezky nepůjdeš pěšky, půjdeš do nosítka.“ A dcerunka šlape jako hodinky. A když přeci jen ne, no tak ji těch pár metrů na zádech poponesu. Aspoň jsem se konečně naučila dát si dítě v nosítku na záda. Tímto bych se ráda pasovala na zkušenou znalkyni nošení, takže mě klidně vyzpovídejte v komentářích, protože jak vidíte, já to prostě miluju, já žiju, abych nosila. Jo a z fotky u článku si můžete domyslet, jak sexy působí nosítko na zádech a batoh na hrudi. Co víc si žena může přát. ♥
