Článek
Když totiž žena vyrazí do divadla, musí vyřešit hned několik problémů.
1. Boty
Boty. Boty jsou problém. Poporodní nohy jsou totiž o několik čísel delší a několik čísel širší, takže své staré lodičky neobuju vůbec a do nových v obchodě se rovněž nevlezu. Nebo jinak. Vlezu, ale stylem, že se v nich postavím a zhruba po sekundě a půl začnu chytat křeč do nártu. Když si zkusím větší číslo, padá mi bota z paty. Kdo by mi poradil boty s páskem, tak ten je mi buď široký, nebo mi i přes pásek noha v botě takzvaně kloktá. Zkrátka neřešitelná situace. Nevadí, půjdu v balerínách. Ze kterých mě taky bolí nohy, protože do nich nenarvu ortopedické vložky. Navíc budu muset při chůzi štelovat nohy, aby mi kotníky nepadaly dovnitř, jinak bych připomínala postiženou kachnu. Jak to po sobě čtu, tipla bych si, že je mi nejmíň 70.
2. Šaty
Pátrala jsem na internetu, v čem mohu do divadla jít, abych nespáchala brutální faux pas. Přeci jen je to můj návrat do kulturního dění po 7 letech rození a kojení, takže chci mít aspoň trochu úroveň. Hodně jsem svému šatníku věřila. To byla chyba. Do divadla nemám vhodného nic. Nevadí. Vezmu si decentní a slušné šaty přiměřené délky i barvy (ano, jsou černé, skoro takové malé černé ha ha ha) z Gatu. Ano, slyším, jak chudě to zní, kdyby aspoň Orsay, ale co mám dělat. Nemám.
3. Silonky
Pak je třeba řešit silonky. Protože i když teploměr vykazuje červené hodnoty, do divadla nemůžete jít holonohá. Béžové silonky mám dvoje. Jedny barvy „moderní důchodkyně“ a druhé v odstínu „staromódní důchodkyně“, výběr jedna radost. Navíc mě v nich zřejmě poskákal pes, takže do ok na punčoše nemám daleko. Pozor. Tak omyl. Silonky mám už jedny. Děravé. Mezi nohama, v pořádku, tak mi nikdo hledět nebude. Při oblékání jsem si však vyrobila ještě další díru na nártu. Nevadí, vyměnila jsem nohy, a díru tak šikovně skryla na chodidle. Jsem ze sebe trochu zklamaná, že nemám žádné další „tělové“ silonky, ale to se tak stává, že v extrémních situacích člověk pozná sebe sama. Kdo není připraven, je překvapen. Pochopitelně.
4. Kabelka
Tak aspoň něco jsem měla vyřešeno. Mám jedno psaníčko-kabelku, které jsem nezakoupila kolem roku 2010 u Vietnamců (jako mé ostatní svatební a plesové „kabelky“, které by jistě stylistky nechaly shořet v módním pekle), takže volba jasná. To, že se mi do psaníčka prakticky nic nevleze, řešit asi nebudu. Vysypu do něj prachy na svačinu, protože netuším, jak v obvyklém čase večeře vydržím bez jídla, takže bufet to jistí. Trochu psychicky nezvládám, že do své kabelečky nenacpu svou litrovou láhev na vodu, kterou tahám běžně všude s sebou. Hrozná ta závislost na vodě. Už se vidím, jak před představením piju na záchodě vodu z kohoutku, protože se mi nebude chtít fronta na pití stát i před začátkem představení i o přestávce. Některým lidem (buranům) by měli vstup do divadla zakázat.
5. Doprava
Dalším problémem je otázka dopravy do divadla. Autem se nezavezu. Jednak tam nezaparkuju, jednak možná půjdeme s děvčaty na víno. Takže nám zbývají Bolty a jiné vymoženosti a MHD. MHD, volím si tebe. Jenže. Na tramvaj daleko, do té doby možná přijdu v mých „padnoucích“ balerínách o ty zbytky nohou, co mi po porodech a těhotenstvích zbyly. Navíc budu v tramvaji působit ve svém svátečním ohozu jako pěst na oko a dost možná zasmrádnu vinou dalších spolucestujících. No jo, začíná letní režim. Ale tak tvrdá holka musí něco zvládnout.
Jak to nakonec dopadlo?
Svůj outfit jsem vůbec řešit nemusela. Vůbec. Řešit. Nemusela. Ale nechci se řadit k těm dámám, které pohrdají ostatními návštěvnicemi, že nepřišly v malých černých, s perlami a vkusnými lodičkami. Můj divadelní úbor se koneckonců také nedal ani vzdáleně přirovnat k vrcholu elegance. A jinak? Herci hráli a zpívali krásně. Žízeň jsem měla velkou. Divadlo trvalo dlouho (nečekaně, ale on to člověk za 7 let zapomene). Nohy mě bolely a v MHD jsem působila poněkud výjimečně. Do divadla půjdu zase za rok. Nejdřív. Ale vy jděte, protože určitě nejste vidláci, kterým čouhá sláma z bot. Jste kulturní lidé. Já dneska vděčně a zcela „nekultůrně“ zůstanu na gauči.
