Článek
Máte někdo takové ty známé, ke kterým rádi chodíte, protože ať tam udělají vaše děti sebevětší bordel, nikdo si toho ani nevšimne? Tak těmi lidmi jsme se právě stali. Klidně se stavte. Před příchodem návštěvy přemýšlím, jestli mám hosty uvědomit, aby si vzali ponožky, které nejsou ani příliš tmavé (byly by na nich vidět chlupy, ani příliš světlé (byla by na nich vidět špína, která připochodovala s naším psem), nebo si rovnou zahrát na americkou domácnost a nechat všechny procházet se pozůstatky našeho domu v botách. Já sama osobně dost navýšila frekvenci nošení papučí, protože pak nemám úzkosti ze stavu svých ponožek. Nu. Pejsek je pejsek a ty psí oči mají svou daň.
Všudypřítomné chlupy
Věděli jsme to. Věděli. Realita ovšem předčila má očekávání. Vysavač je mým nejlepším přítelem. Pro uspokojivý životní pocit je třeba vysávat jednou denně. A pro snahu zachovat domácnost čistou? Dvakrát denně.
Nákup oblečení dle psí srsti
Od pořízení retrívra hodně uvažuji nad nákupem oblečení a snažím se ho ladit ne ke své pleti, ne k mé kabelce a botám, ne k outfitu mého muže, ale do barev chlupů mého psa. Pak si totiž mezi lidmi připadám méně jako čuně. Sice jsem chodící spouštěč alergií, ale aspoň to na mně není vidět. Černé oblečení asi spálím. Dostává mě do deprese. Náš pes je totiž krémový.
Zahrada jak golfové hřiště
Naše zahrada by se ani v dobách před psíkem jistě nedala označit jako francouzská s dokonalým anglickým trávníkem, nicméně jakýsi řád měla. Náš pes si ze zahrady udělal cvičiště. Nebo bojiště, nevím přesně. Aktuálně má ban a nesmí být na zahradě sám. Nehodláme riskovat, že se podkope k sousedům nebo že posvačí vlastní exkrementy (ZASE). Každopádně zahrádka je plná míčků a děr. Vlastně bychom asi mohli (co mohli, měli!) zahájit byznys a pronajímat ji jako hřiště na minigolf.
Dětské zábrany. DVĚ!
Sotva naše děti začaly vyrůstat z věku, kdy by se samovolně mohly skácet ze schodů, přišel nový člen rodiny, kterému nestačí jedna zábrana, ale potřebuje rovnou dvě. Náš dům se tak opět stává bariérovým a my se vracíme do dob, kdy potomci nedokázali kontrolovat své kroky.
V noci nečůráme. Radši
Ne že bychom snad nemohli, ale za nevinné použití záchodu zaplatíme jistým venčením. Ložnice totiž máme nahoře, toaletu dole. Pes spí dole. Já osobně se nočním návštěvám toalety vyhýbám skutečně zuby nehty, protože se nechci vítat se psem, který zadoufá, že je ráno a samozřejmě při té příležitosti zatouží v možné venkovní uvolnění svých svěračů. A když už jsme tady v takové bezpečné atmosféře (nezklamte mě), tak na manžela prásknu, že z podobného zoufalství jednou v noci použil místo záchodu v přízemí nočník v dětském pokoji. (Promiň, zlato.)
Je toho samozřejmě mnohem mnohem víc, život se nám s tzv. nejlepším přítelem člověka otočil o takových 90° určitě, ale jdu koupat děti a bavit naši psí šlechtičnu, takže americkým rodinám jak z reklamy na hypotéku nazdar? Zdar!
PS: Psi jsou super. Tyhle postřehy píšu pro lidi, kteří si život s pejskem představují jak Hurvínek válku. Podobně jako kdysi já. Ať víte. Prostě to chce jen dobrej vysavač a hooodně lásky.
