Článek
Kam (skoro nebo taky úplně) nechodíme?
Na začátek zdůrazním, že řeč je o nás, vy to všechno samozřejmě zvládáte s kojencem v šátku, s batoletem v nosítku a s předškolákem za ruku, to je jasné.
- Divadlo. Do divadla s sebou malé děti prostě nevezmete. A vzhledem k tomu, že naše děti byly poprvé hlídány přes noc až letošní léto, zatím jsme v divadle od prvního porodu nebyli. Ale pozor, kdo bez dramatických zážitků nedokáže žít, nepřijde zkrátka. Můžete navštěvovat společně s ratolestmi dětská divadélka. Jaképak komedie, tragédie, muzikály, balety, ... takové Jak šlo vejce na vandr, to je teprv kultůra!
- Kino. Do kina se s dětmi dostanete maximálně na nějakou dětskou pohádku, ale pochybuju, že to pro vás bude ten pravý zážitek. Navíc malé děti stejně tak dlouhou dobu v klidu neusedí a kromě toho všeho jsou tady ještě nekonečné boje o popcorn. Rvát se o kus žvance s ratolestmi koneckonců můžete i doma.
- Hory. Na hory jsme chodívali pravidelně. A upřímně, už tehdy to pro mě nebyly úplně lážo plážo výletíky. Avšak ve srovnání s výpravou na hory s dětmi šlo o pouhé zdravotní procházky. Když jsem kdysi na horách potkávala rodiče s nosítky a krosnami plných dětí, přišlo mi to sympatické, přirozené a poměrně snadné. Jakmile jsme se však párkrát pokusili společně s děťátky zdolat nějaký zanedbatelný vrcholek (nebudeme snad ani říkat horu), hrozily vážné újmy na zdraví, minimálně psychickém. Děti prostě nechtějí chodit do kopce, nechtějí. Já vlastně taky ne, ale překonám se, že jo. Ale ony ne. A pokud ano, tak jen za cenu, že je motivujete natolik, že pak nezbyde žádná psychická síla vám. A o tahání dětí na zádech a břiše se už vůbec nevyjadřuju, hory mi totiž daly zabrat vždycky, ale se zátěží to už není "příjemná" dřina, ale prostě galeje. Řekli jsme si, že to raději necháme na později, v rámci zachování rodiny.
- Obchody. Jasně, jednou za měsíc jedeme na nákup potravin (jinak online, největší lifesaver), a když mám jo dobrou náladu, vezmu dětičky do drogerie. Do nějaké, kde mají dětské vozíky. Ale jinak? Skoro nikdy, skoro nikam. Protože v obchodech je až příliš mnoho nástrah a rodič se až příliš mnoho nadře, aby odešel s hlavou vztyčenou a s důstojností zachovanou a třeba ještě s tím, pro co vlastně do obchodu přišel. Například taková obchodní centra mají všude rozesety ty příšerné krámy, ano, autíčka, vrtulníky, vláčky, kočáry, koně a já nevím co všechno. Přiznám se. My v životě dětem jízdu nezaplatili, ale to je neodradí, aby do těch vehiklů pořád lezly. A pak je nemůžeme dostat ven. Naštěstí čím jsou starší, tím lepší domluva je, ale s batolaty prostě nebylo, není a nebude pořízení. Na to pozor. Stejně tak jejich záliba vozit dětské vozíky ve vše zmíněných drogeriích či ve velkoobchodě se švédským nábytkem. Je to roztomilé? Ano. Ale už ne tak roztomilé, když děti a vozíčky máte tři. To už pak jen kličkuji mezi mini nákupními vozíky a snažím se jejich řidiče udržet aspoň na pravé straně uličky, aby nezpůsobili dopravní kolizi, případně úrazy ostatním zákazníkům. Odcházím vždy zpocená až víme kde. Ale děti to milují. Dalším problémem mohou být samozřejmě frackoviny stylu "já to chci", následně fňukání, pláč, vztek a scény, když to milé dítě nedostane. A poslední nesnází jsou také aktivní nákupčí. Když jsme v sobotu přijeli z obchodu, manžel vytáhl z tašky XXL šampon značky "to ne já, to moje..." a já se ptám: "Tos koupil?" A on: "Ne, tos koupila ty, ne?" A já: "Ne." Oba se zahledíme na naši čerstvě dvouletou benjamínu, která nám potvrdí, že šampon pro rodinu vhodila do vozíku ona. No ještě že ne něco dražšího.
- Na kolo, běhat. Toto jsou aktivity, které se jeví, že se dají provozovat s dětmi, a netvrdím, že ne, ale my to prostě nedáváme, asi slabší kusy. Jako ano, můžu si jít zaběhat, ale pokud se jedno děcko šprajcne, že už na odrážedle nepojede, a druhé se bude mermomocí propínat v kočáře, moc plynulý běh to nebude. Jako kdyby běh sám o sobě nebyl celkem náročný. Na to nemám. Chodíme každý sám. A kolo je zatím to samé, těším se, až budou všichni tři pojízdní na běžném kole, bez koleček a v tempu, které je aspoň o něco rychlejší než velmi pomalá chůze.
- Svatby. Dalo by se, dalo, jenže z nějakého nevysvětlitelného důvodu rodinu se třemi malými dětmi na svatbu nikdo až tak nezve. No a za druhé? Nezadaní, bezdětní přátelé, které jsme kdysi ve starém životě před dětmi měli, už buď bohužel nejsou naši blízcí přátelé (ne, žádná nesnášenlivost, jen jiný životní styl), a naši noví přátelé s malými dětmi mají většinou vstup do svazku manželského již za sebou.
- Místa s vyšší koncentrací lidí. To nedává moc smysl, protože většina akcí pro rodiny s dětmi je založena na tom, že na malém prostoru vesele přebývá spoustu lidí, ale někdy mám prostě pocit, že nám rodičovství přineslo kromě tří miláčků také sociální fobii, takže se takovým událostem pečlivě vyhýbáme. Buď tam nejdeme vůbec, nebo v čas, kdy očekáváme, že tam potkáme snesitelné minimum lidí. Je to smutné, ale realita někdy bolí. Ale toho se nemusíte bát, takových lidí, jako jsme my, zas tolik není.
- "Lepší" restaurace. Za ty nervy to nestojí. Občas se jdeme někam najíst, to ano, ale rozhodně někam, kde mají dětský koutek, omyvatelné stoly bez ubrusů a tak dále. Tam je naše místo, tam patříme. Zatím. Protože hin sa hukáže...za takových deset let.
A příště si popovídáme o místech, která se stala naším druhým domovem. O místech, kam od té doby, co máme děti, chodíme.
A co vy? Kam vás to už netáhne, případně už táhnout nemůže, i kdyby chtělo?
