Článek
Manželství je nádherné. Slíbím někomu, koho zas ještě tak dobře neznám, že spolu zůstaneme v nemoci, ve zdraví, v chudobě, v bohatství, zkrátka budeme spolu žít v ideálním případě šťastně až do smrti. Ale mně se ta myšlenka zamlouvá. Jen je vtipné, že dva lidé pocházející sice často z na pohled podobných poměrů, jsou tak odlišní, jak to jen jde. Schválně.
Jiný domov, jiná rodina, jiný mrav
- Jeden umývá nádobí pod tekoucí vodou, druhý si napustí dřez. (Díky za myčky, tímto se nám jedna třecí plocha eliminuje.)
- Jeden nechává nádobí odkapat, druhý utírá.
- Jeden nejdřív utře prach, pak vysaje, druhý to dělá naopak.
- Jeden ponožky složí, druhý je sroluje.
- Jeden věší prádlo na kolíčky, druhý bez.
- Jeden se sprchuje, druhý se koupe.
- Jeden je zvyklý na dovolenou u moře, druhý na horách.
- Jeden odpočívá u televize, druhý relaxuje sportem.
- Jeden je zvyklý, že s košem chodí chlap, druhý že žena.
A tak dalalalalále!
A to se už vůbec nebavíme o tom, že jeden je chlap a druhý je žena. Nebo aspoň tak nějak to bývalo, dnes už si člověk není jistý ničím.
Vlastně jediné, co ty dva spojuje, je kdysejší silná vzájemná přitažlivost, možná nějaký koníček a aktuálně hypotéka, děti a SJM. A ještě že tak. Protože je škoda manželství rozpadnout, pokud to není nutné. Tak teď přejdeme k těm trenkám a parkování.
O čem se nejčastěji dohadujeme?
Jsme blahoslavení, neb prakticky nikdy se naše hádky netýkají hlubokých a důležitých věcí jako je výchova dětí, peníze, politika, víra, kdepak kdepak. Nám stojí za to se pohádat kvůli krabičce od jídla. A nekecejte, že to nemáte stejně.
- Mé couvání do garáže. Ač zajedu bez odření, muž nedokáže pochopit, proč na konci točím volantem na opačnou stranu než on.
- Vlastně celý můj styl jízdy autem. Občas nějaká odřeninka, jízda brzda plyn. Ale s každým dalším a dalším rokem se já snažím jezdit plynuleji a můj muž respektovat můj můj pobyt za volantem. Koneckonců vždycky skončíme u toho, že jestli mně a dětem chce dělat osobního řidiče on, klidně může.
- Nandávání nádobí do myčky. To je nekonečný příběh. I děti už se řídí mými radami, protože jen já prostě přesně vím, že když se ten talíř dá nalevo, tak se ta tableta neuvolňuje a nádobí zůstane špinavé. Ale mně se prostě nevěří. To se vůbec nebavíme o takových základech, že se nádobí (třeba již výše zmíněná krabička od oběda) nesmí překrývat. Muž mé dobře míněné rady považuje za buzeraci, asi to i chápu, ale stejně mám pravdu.
- Nenaslouchání. Vadí mi, když mě můj manžel neposlouchá. A ještě víc mi vadí, když předstírá, že mě poslouchá, a přitom mě stejně neposlouchá. Fakt si myslí, že na to jako nepřijdu? Při namátkové kontrole opravdu nestačí zopakovat poslední tři slova poslední věty. Chce to znát kontext.
- Kibicování. Tady se samozřejmě bavíme o tom, že já mám „kecy“ a jsem „věčně nespokojená“. Což logicky není pravda samozřejmě. PS: taky jste dle své drahé polovičky taková?
- Nošení bordelu domů. Můj muž je zlatý, skoro až svatý, nicméně když je ve flow, nezná přítele, tedy ani vlastní ženu. To znamená, že pokud zrovna pracuje na zahradě, něco opravuje, vyrábí, prostě něco, je mu jedno, že ve chvíli, kdy se jde napít, najíst nebo udělat cokoliv dovnitř, nanosí všechen ten prach, špínu, hlínu, prostě bordel do mé vycíděné klícky, oázy pořádku. Občas dokonce pro něco rychle zajde i v botech. V botech. Dovnitř. Takže tak.
Jo a aby mi to u editorů prošlo, můj muž se dokáže trefit trenkama do koše, nicméně z doslechu vím, že ne každá má doma tak zdatného basketbalistu, jde o relativně rozšířený nešvar - potulné troušení svršků. Takže soucítím.
Rozloučím se úžasným citátem od Charlese Pinota Duclose (neptejte se mě, kdo to je):
„Je potřeba, aby muži v manželství projevovali víc lásky a ženy víc rozumu.“
Tak jest, tak jest. Hlavně té lásky, hlavně té lásky. 😂
A o čem se dohadujete vy?
