Článek
Když si žena představí, že by měla chlapovi vyjádřit lásku dobrým jídlem, okamžitě se v ní probudí feministka a tento nápad rázně zamítne. Tak určitě. Už se vidí v lodičkách, zástěře, s červenou rtěnkou a s vlasy natočenými natáčkami, jak na muže čeká za dveřmi, zuje mu boty, podá noviny a postaví před něj pořádnou kýtu nebo tak něco. Jak v amerických reklamách ze 60. let. My ženy tedy tento jazyk lásky honem rychle odsoudíme, protože nám to stupeň naší emancipace prostě nedovolí. A nedovolí. Ale tím si ve skutečnosti škodíme.
Hospodyňka? Ani náhodou!
Nikdo netvrdí, že máme obléct květovanou zástěru, za zvuku rádia zadělat na domácí knedlík a přesně ve 12:00 postavit na stůl oběd nutričně tak povedený, že tím sobě i svému drahému stoprocentně zařídíme k šedesátým narozeninám Parkinsona nebo aspoň problémy se srdcem. Ale čas od času není špatné upozadit svou genderovou rovnoprávnost a uvařit z lásky, ne z hladu. A to vám říkám z pozice někoho, kdo po šesti letech téměř každodenního vaření zatím v kulinářském umění svou zálibu nenašel a co se týče výběru destinace dovolené, řadím se k osobám typu „je mi to jedno, hlavně když tam nebudu muset vařit“.
Šestý jazyk lásky? Kus žvance!
Gary Chapman napsal světový bestseler, knihu Pět jazyků lásky, která mnohým z nás otevřela oči. Často máme pocit, že totiž druhému dáváme lásky víc než dost, nicméně ten nevděčník (ta nevděčnice) se tváří, jako bychom na vztahu vůbec nepracovali. Je to proto, že každý hovoříme jiným jazykem lásky. Někdo lásku vnímá ve slovním ocenění a pochvale, jiný si potrpí na dotyky (nejen sexuální povahy, existuje také objetí, pohlazení nebo letmý polibek), někomu dokážete svou neutuchající lásku častými dárky, další ocení praktickou pomoc a poslední typ potřebuje nerušenou pozornost partnera. A někdo kombinaci vícerého.
Já jakožto vzorná manželka jsem si dlouho lámala hlavu, kterým jazykem hovoří můj muž. Dodnes jsem ho nebyla schopna kategorizovat. Na mou obhajobu, ani on sám se není schopen kategorizovat. Napomohl mi až drobný empirický výzkum. Můj muž je nejšťastnější, nejuvolněnější, nejněžnější a nejvšímavější po dobrém jídle. Netvrdím, že to tak má každý chlap, ale i staletími osvědčené lidové moudro praví, že „láska prochází žaludkem“. A u mého muže to tak je. Kdeže dárky, tulení, umytí auta, pochvala nebo naslouchání detailům o jeho vysněném šroťáku. Pořádný kus hovězího před něho! Nebo i dobrý salát, to je fuk, něco, co mu chutná a není každý den. A rázem máme vděčného manžela, tedy i spokojenou manželku.
Co na to odborníci?
MUDr. René Chlebik (jak příhodné jméno pro gastroenterologa) vědecky vysvětluje, proč tak jídlo na člověka (podle mě ještě o něco více na muže) působí. Po dobrém jídle totiž dochází ke zvýšení hladiny serotoninu a dopaminu, tedy hormonů, které způsobují dobrou náladu. Pokud si tyto pocity spojujeme s osobou, která nám skvělé jídlo připravila, posiluje to vzájemný citový vztah. Zdroj zde.
Zpátky za kredenc?
Bylo by pro mě snazší projevovat lásku jakýmkoliv jiným způsobem, protože jak jsem již zmínila, vaření si mě nezískalo, ale manželství prostě je o neustálém zatlačování sobectví kamsi do pozadí, takže stejně jako mě můj muž objímá, i když to absolutně nepotřebuje, naslouchá hovorům o mých kamarádkách a přeinstaluje mi počítač, protože mně by to trvalo týden, tak já se prostě jednou za čas překonám a místo osmi jídel, která točím pořád dokola, se vzmůžu na něco speciálnějšího. Takže ano, jednou za čas není špatné investovat čas do kusu žvance, ale žádné strachy, to neznamená, že každou volnou chvíli budu postávat u kuchyňské linky. Tak co? Jak to máte vy a vaše polovičky?
