Článek
Ať už šlo o pro moderního člověka o něco humánnější miniinterupci, tedy vysátí dítěte, nebo potrat v pokročilejším stádiu, tedy roztrhání dítěte na kousky a následné vytahání z dělohy, kroutila jsem hlavou nad tím, jak moderní západní společnost nedokáže snést pohled na opuštěné štěně, ale pod zástěrkou zodpovědnosti zavíráme oči nad masakrem prováděném na dětech. Co z toho, že zatím nenarozených.
A co znásilnění a postižené děti?
Jistě, máme tady případy znásilnění, nemocí, postižení, případně ohrožení matky na zdraví, i když v mnoha těchto situacích těžko určit, zda je potrat obhajitelný, nicméně troufnu si říct, že většina žen podstupujících potrat prostě jen nechce mít dítě. Z různých a často i pochopitelných důvodů. Tuto mou hypotézu potvrzuje již výše zmíněný lékař. Z 1200 potratů, které provedl (než je přestal provádět) byl 1 z důvodu znásilnění, 2 z důvodu incestu, 10 z důvodu postižení dítěte a ve zbylých 1187 případech šlo o zdravou matku a zdravé dítě.
Je to škoda
Třeba to byl další Einstein, Paganini, Remek nebo prostě fajn syn či dcera. Kdo ví. Nechci nikoho soudit, rozhodnutí je v každém případě těžké, ale pokud se chcete zbavit života rostoucího ve vás jen proto, že se nevlezete do auta, finančně nedáte Chorvatsko nebo neuživíte všechny děti na vysoké (jak to vlastně víte, 20 let je dlouhá doba na změnu a ekonomický růst), je to prostě škoda.
Proč?
Klišoidní „nemůžeme mu dát všechno, co potřebuje“ je blbost. Jistě, že vaše dítě bude mít všechno, co skutečně potřebuje. Žijeme ve státě, který vás (pokud máte aspoň trochu vůle k životu a práci) na ulici nenechá. Ano, možná nebudete schopni dítěti nebo dětem dopřát ten nejnovější iPhone, vlastní pokoj nebo studium zahraničí, ale netřeba propadat lžím dnešní doby. Že se bez těchto věcí nedá žít. Dá. A hezky. A argumentovat tím, že je lepší se nenarodit vůbec než se narodit do rodiny, kde dítě nebude milované, zní sice líbivě, ale ukazuje to spíš na sobectví rodičů dítěte. Protože lidé, kteří opravdu ničí dětem životy, nejsou takto hluboké abstraktní úvahy vůbec schopni. Pokud jste tedy schopni takový myšlenkový konstrukt vytvořit, jste také schopni milovat své dítě a postarat se o něj.
Dítě změní život, to ano
Ano, dítě změní život člověka, ženy hlavně, a té, která nemá skutečnou oporu ve svém partnerovi a okolí, ještě mnohem víc. Ale dítě = požehnaní. Dokázali byste vy vzít ty lékařské nástroje a roztrhat nebo vysát dítě, které v sobě nosíte? To je otázka. A asi dost aktuální. Feministické aktivistky lobují za práva žen rozhodovat o svém těle. Ano, zčásti. Zčásti rozhodujeme o svém těle, ale z té větší části o těle někoho úplně jiného. (Nevidím řešení v zákazu potratů, pak by docházelo ke středověkým praktikám a šíleným úplatkům, jen nabádám, ať si každý zamete před vlastním prahem. Život je dar.)
Za socialismu bývalo hůř
Abychom nebyli jen negativní, je fakt, že v takových osmdesátkách móda potratů v ČR kvetla mnohem víc, tam v určitých letech téměř každé druhé těhotenství končilo potratem, z toho většinou šlo o umělé přerušení těhotenství. Není divu, ideál dvoudětnosti a nedostatek antikoncepce zapříčinil své.
Vzít zodpovědnost
Dnes se díky všem dostupné antikoncepci počet potratů výrazně snížil, což je pozitivní, ale přesto… Pořád mi přijde moudré řídit se selským rozumem a přijmout důsledky za své užívání si. Vícekrát jsem totiž slyšela: „Praktikujeme přerušovanou soulož, ale další děti nechceme. Kdybych otěhotněla, půjdu na potrat.“
Když dítě nechci a nemůžu ho mít, nesouložím. Když dítě nechci, ale dokázal bych se postarat, chráním se. A když se stane „nehoda“, vezmu zodpovědnost a vychovám z něj toho nejlepšího člověka na světě. Protože když už děti máte, nelitujete, že je máte.
Zdroje: potrat
