Článek
NUDAAA
„Mami, já se ale hrozně nudím.“ Půl hodiny poté, co jsme přijeli z nového hřiště.
„Hm. Nejsem zodpovědná za tvou nudu.“ Odpověděla jsem s úsměvem a klidem sobě obyčejně nevlastním, zatímco jsem pokrytecky scrollovala sociální sítě, abych se z té vycházky na hřiště s třemi dětmi a psem, kam samozřejmě nesmí psi, takže jsem bloumala kolem a škrtila vlastní štěně, které opět mělo potřebu seznámit se s každým, vzpamatovala.
V takových případech se dětem snažím psychologicky vysvětlit, že „Nuda je zdravá.“, ale na to mi pouze tři naštvané děti odseknou, že to teda určitě ne. A spustí se lavina opozičních názorů. Obyčejně končíme u mého dětství (jinak poklidného a pohodového), kdy vykládám, že na kole jsme jezdili jen v létě a ještě minimálně, na bruslích jsem se učila až v 15, na hřiště se skoro nechodilo a že ač nás doma bylo pět, musela jsem hrát Člověče, nezlob se sama se sebou.
A co bych byla já, která se snažila opalovat na balkóně tak, aby se mi neopálily šprušle, bývala dala za to, kdybych měla zahradu nebo bazén. Jo když už jsme u toho bazénu…
BAZÉN
„Mami, pojď s náma do bazénu.“ Eh. Nu. Dobrá děti, dobrá. Za chviličku.
„Mami, ta voda je studená ale!“ Nádech, výdech. To ještě nezažili bruntálský koupaliště. Jsou to snad děti, ne? Voda je nemá studit. Mě v jejich věku nestudila!
„Mami, neodcházej z bazénu. S tebou je sranda.“ Nebohé děti, pokud opravdu vnímají, že mé zábavyprosté přebývání v bazénu je zábavné, skutečně nemají dětství bohaté na zážitky. Ale je pravda, že ve chvíli, kdy jsem jednou udělala v bazéně kotrmelec, jsem si zavařila a možná ode mne začaly očekávat něco jiného než vorvanění na lehátku.
Už jsem na dceru, která si stěžovala, že je jí po vylezení z bazénu zima a na slunku že je horko a že jí nebaví se opalovat, spustila: „Co by za to jiné děti daly…“
„Jako za co?“
„No za bazén na vlastní zahradě!!!“
Kam vede volná hra?
Takže kromě našeho báječného bazénu, nějakých těch výletíků, vyjížděk, procházek se psem a pochůzek, jsou děti odkázány na volnou hru. Netvrdím, dost často se chytnou a nádherně si hrajou ve venkovní kuchyňce na restauraci nebo vozí kočárky a hrají si na rodinu. V tu chvíli mám pocit, že jsem nejbohatší a nejšťastnější člověk na světě. Jenže…
Volná hra také mnohem častěji vede k potyčkám slovním i fyzickým. Děti mají tolik volného prostoru, že se začnou hádat (furt, furt, furt) nebo dokonce prát. Idylické. To ihned volnou hru končím a nutím je jít uklízet nebo tak něco. To tak. Aby děcka, která mají absolutně VŠECHNO (rozuměj meloun, nanuk, zahradu, bazén a prázdniny) dělaly problémy.
Volná hra má i svá úskalí
Celá ta nuda, která má vyústit v explozi kreativity, častokráte ovšem končí ne tak úplně explozivně kreativně stylem máme tady ve Vítkovicích dětské Silicon Valley. Zahrada vypadá jak po výbuchu (a nemůže za to výjimečně jenom pes), děti budují bunkry ze zahradních krámů, o kterých doufám, že je děti po ukončení hry uklidí (neuklidí), syn tahá kolo do prapodivných zákoutí, kde s ním úmyslně hrčí, aby probudil pro jednou konečně spícího psa a tak.
Nebo zvolí příšerně těžké kvízy v Albi tužce, ptá se mě neustále na odpovědi (které neznám, protože netuším, který dinosaurus na obrázku je kentrosaurus, vlastně o kentrosaurovi slyším prvně v životě) a pak ječí, že je to moc těžké.
Nebo třeba během odpoledního klidu (středověký mučící nástroj, doporučuji všemi deseti) přijde do obýváku nejmladší, oči celé rudé a brečí, že si do nich nastříkala parfém. Prostě pohoda jahoda.
Offline matka, nakonec taky ne tak úplně výhra
Rozhodla jsem se, že omezím mobil. Projedu jednou za den Instagram, Facebook a Sreality. Tak. Konec. Děti neuvidí matku přilepenou na mobilu, ale matku plnou elánu, energie, která vaří, peče, hraje si a je ohromně zábavná. Nu. Skoro. Své předsevzetí ohledně internetu sice držím, ale půjčila jsem si s v knihovně několik knih, takže děti vidí matku prakticky neustále se někde povalovat s knihou. Jako to asi není tak zlé, vlastně vedu děti pasivně ke čtení, ale vyčítáno mi to pochopitelně je. „Zase jdeš číst?!“
No a tak my trávíme prázdniny. Dovolená na chatě ("a co budeme pořád dělat v lese") se brzy uskuteční, pobyt u prarodičů miláčky taky ještě čeká. Abyste si zas nemysleli, že naše děti „protrpí“ s matkou zabořenou v knize, jejímž jediným měřítkem prázdninového štěstí je vlastnictví bazénu, úplně celé prázdniny.
Léto jak má být
Přesto nemohu říci, že by mě vlastní děti nějak obtěžovaly nebo že se nemůžu dočkat školního roku. To zas ne. Je to taková jiná pohodinda. Letní. Méně logistiky, více krizového managmentu. A jak si užíváte vy?
PS: kdo nechápe, jak můžu s dětmi trávit nebo v mém podání možná spíš netrávit tolik volného času, mám taky prázdniny. Jeden by si řekl, že bych mohla ty dva měsíce využít k edukaci pro změnu vlastních dětí, ale sbírám síly na další školní rok. No jo. Kovářovic kobyla…
