Článek
Pořídíte si štěně. Dobrovolně, nadšeně, natěšeně. Hodně jste to promysleli, a i když všude čtete, že začátky mohou být těžké, je vám jasné, že pokud je někdo stvořen pro život se psem, tak jste to vy.
Puppy Blues? Yes Please!
Hm. A pak přijde puppy blues. To se dá popsat jako pocit „co jsem to do pr…kýnka dubovýho udělal? Jak jsem mohl být takovej …“ No však to znáte. Protože najednou doma máte člena rodiny, který vyžaduje víc pozornosti než všechny vaše děti a domácí spotřebiče dohromady. Má malé ostrý zoubky jako jehličky, které svědomitě používá, a spoustu tělesných tekutin, které vypouští na nejnevhodnější místa v nejnevhodnější doby. Neustále si chce hrát a má pocit, že pro něj budete mít připravený animační program 24 hodin denně.
A vy zjistíte, že už se nikdy nikam nepodíváte. Ne jako na Maledivy, Bali nebo do Dubaje. Spíš tak jako do kina, do práce nebo s košem k popelnici. Jakmile tu chlupatou kouličku opustíte, buď kvílí jak plačka na pohřbu nebo stoprocentně něco vyvede.
Tady zastavím. Víme samozřejmě o tréninku. O kleci. O postupným zvykání. To jo. Ale tohle je pro ty neodborníky, co o psech vědí maximálně to, že maj čtyři nohy a že žerou granule. A přesto mají pocit, že nadešel čas si jednoho koupit. Já vám to jako nevymlouvám, jen píšu, jak to je.
No a už se topíte v puppy blues. Přemýšlíte, že i když ten pes stál víc než dovolená pro dva all inclusive, dáte ho někam, kde se bude mít opravdu dobře. A vy se taky konečně budete mít zase dobře.
Často jsem si s Chatem GPT chatovala, jestli jsem fakt už totálně rozbitej kus nevhodnej na „chov“ psa nebo jestli je to klasika puppy blues. Chat je gentleman, takže vše, co jsem prožívala, je „samozřejmě jako úplně normální“ a přejde to. Říkal.
Světlo na konci tunelu?
No. A časem toho vašeho chlupatého člena rodiny konečně „načtete“, něco naučíte a zpacifikujete. A to se prosím pěkně bavíme o zlatým retrívrovi (ne rotvajlerovi nebo malinois). Zlaťák je taková hodně easy demo verze, kterou by měl zvládnout každej pejskař amatér. Ale i tak je to za mě poměrně dřina a nechci si ani představovat, že bychom měli psa, který není tak ochotný plnit naše povely. Mně teda naše fena ochotná nepřišla ani trochu, aspoň že je zlaťák tak žravý psisko, že za ten kus žvance (pamlsku) přeci jen nějaký výkon podá, ale odborníci tvrdí, že zlatý retrívr na výcvik reaguje velmi dobře a ochotně. Zkrátka pes už za váma jako přijde, chápe sedni, chová se civilizovaně. Na vodítku jde relativně pěkně a pak přijde…
Období temna
KONEC! Konec všeho. Psisko je v pubertě. Nejen že zapomnělo všechny povely, ono jaksi zapomnělo, že vy jste ta ruka, která ho živí. Kašle na vás zvysoka, přestáváte existovat. Narozdíl od jinejch lidí, psů, zajíců, exkrementů, papírových kapesníků a jiných lákadel, která jsou daleko přitažlivější než vy. Vodítko? Katastrofa. Zlaťák je poměrně silnej pes, takže když někam trhne nebo letí, pokud nejste dobře zapřený, letíte s ním.
Mysleli jste si, že už je pejsek vychovaný. Že už jste si zvykli, že bude teď vše už jen lepší. A najednou máte chuť toho psa vystavit na Marketplace za odvoz.
A začínáte být fakt zoufalí, v pamlscích jste utopili takový prachy, že investovat je na burze, jste milionář.
My pak přesedlali na Desenského. Místo romantických večerů jsme sledovali Kočka není pes a přetáčeli ty kočky i s Klárou Nevečeřalovou (taky někomu přijde jako absolutně pitomej nápad cpát kočky a psy do jednoho pořadu dohromady? Ale ok.)
Kolikrát jsme já nebo manžel v té době hrozili, že náš miláček půjde z domu. A mysleli jsme to skoro úplně vážně. Možná, že teď napíšete, že takoví lidi jako my si psa vůbec neměli pořizovat, ale holt jdu s kůží na trh a píšu, jak to bylo.
To už bude rok…
Ne, cos mi z vlaku mával (kdo je teď mimo, třeba nějaký zetko, tak cituju Helenku Vondráčkovou v coveru The Winner takes it all), ale co jsme si pro to naše malé chlupaté štěstí jeli. A potřebuju vás teď jako povzbudit. JE TO LEPŠÍ! Po měsících důslednosti, trpělivosti a kopě lásky samozřejmě naše princezna konečně začíná poměrně hezky fungovat. Jako pořád je to štěně, logicky. Pořád je to plemeno, který jede na jídle, psech a lidský pozornosti a pokud něco z toho zavětří, je to složitý.
Ale můžu říct, že to moje puppy blues trvalo dýl než bylo zdrávo, prakticky skoro rok. Bylo spoustu hezkých, světlých, veselých chvilek, ale také spoustu takových, kdy jsem si myslela, že jsme udělali chybu. A už nikdy nebudeme svobodní. Dneska už s jejím odchodem z domu nekoketujeme. Jo, je to člen rodiny a jsme hodně hodně rádi, že ji máme.
Tak jen ať víte, že někdy to může být náročný. A někdy to může být náročný dlouho. Ale nakonec to stojí za to. Aspoň u nás. Takže ne. Nervem si vlasy. Gratulujem si ke skvělému psímu parťákovi. :)
