Článek
„No… Zlatíčko. Asi proto, že starší lidi jsou ještě zvyklí si povídat. Mladší pořád něco dělají na telefonu a už si tolik nepovídají.“
Tím byla naše debata ukončena. Ale já si uvědomila něco zásadního. Sice to všichni víme, sice před tím velká část odborníků stále varuje, ale… Moje děti žijí v jiném světě než já a jejich děti budou žít v absolutně odlišném vesmíru než moji rodiče, o prarodičích ani nemluvím.
Rozhovor z „pravěku“ aneb když mobily nebyly (ani pevné linky)
Nedávno jsem se bavila s mamkou.
Já: „Mami? Kdy jste si nechali domů zavést pevnou linku?“
Mamka: „Asi někdy kolem 90. roku, nevím přesně.“
Já: „No a když taťka jezdil na služebky, tak jste vůbec nebyli v kontaktu?“
Mamka: „Ne.“
Já: „A jak jste se domluvili, kdy pojedete k babičce a dědovi?“
Mamka: „Na minulé návštěvě.“
Já: „To je blbost, co když vám do toho něco vlezlo?“
Mamka: „Jo… počkej. Já měla v práci telefon a babička měla v práci telefon. Tak jsme si občas zavolaly z práce.“
Jako… tohle je úplně jiný vesmír už pro mě. Co teprve pro moje děti, které pomalu nechápou ani to, že jsem se jako malá musela dívat na pohádku, která zrovna běžela, a nemohla jsem si vybrat jako oni z trilionu pořadů a dílů. Viz. „Já chci tu Peppu, jak jsou na bazéně.“ Ha ha ha.
Jak to vidí děti? Věty ze života
Nechci brečet nad rozvíjejícími se technologiemi, ale asi si i já potřebuju sáhnout do svědomí, protože i když jsme na poměry běžných rodin poměrně screen free domácnost, občas od svých dětí slyším věty, které mi radost nedělají.
„Telefony jsou nejhorší! Dospělí jsou na telefonech a nehrajou si s dětma.“ (Sedmiletá)
„Mami, já chci, abyste mi koupili dospělácký telefon.“ (Tříletá) Když se jí dostalo zamítavé odpovědi, pokračovala: „Tak dobře, ale až budu dospělá, dáte mi k narozeninám telefon.“
Dětem se snažím vysvětlit, že na telefonech často zařizujeme něco důležitého, platíme, nakupujeme, učíme se, fotíme. Ale oni samozřejmě vidí, že si tam často něco prohlížíme nebo pouštíme. A právem závidí.
Útěk před vlastními dětmi do říše obrazovek?
Včera jsem hrála s nejmladší pexeso. Chtěla ho rozložit sama. Než ho rozdala (což trvalo dle mého vnímání věčnost), sáhla jsem po telefonu, protože na co tady budu jen tak zbůhdarma sedět, když se můžu proscrollovávat nějakýma kravinama, že? A pak mi to došlo. Už zase. Už zase jsem v pasti dopaminových výšin místo trávení přítomnosti něčím konstruktivním. Protože i jen sedět a hledět do blba je ve skutečnosti pro můj mozek přínosnější než bezcílně projíždět telefon. Navíc, když jsem „k mání“, děti se objeví a využijí, že jsem konečně na 100 % k dispozici. Ano, je náročnější věnovat pozornost svým dětem než telefonu, ale stojí to za to. Zase si budu muset nastavit osobní pravidla a hranice. Před dětmi nebrat telefon do ruky, pokud netelefonuju. Facebook a Instagram projet jednou za den. Více číst knihy, méně články na internetu. Proč? Protože nechci žít život s nosem a mozkem v obrazovce a nechci, aby moje děti měly pocit, že je mi smartphone bližší než ony.
