Článek
Museli bychom si najít novou maminku
Letos jsme začali hledat kešky. Já vím, že máme minimálně 10 let zpoždění a zoufale nám chybí oranžové kostkované kalhoty s tmavými koleny a klasické horalské sandále, ale lepší pozdě nežli později. Jedna keška visela na stromě. Nechtěla jsem si hrát na amazonku, takže jsem pro ni nechala před zraky dětí vylézt tatínka, ale pak mi přece jen hrdost nedala a rozhodla se tam kešku vrátit já. Na strom jsem se vyškrábala poměrně úspěšně, kešku zavěsila vzorně, problém nastal při sestupu. Jaksi mi neodpovídaly vzdálenosti větví a maximální možné rozpětí mých nohou. Nakonec jsem však přeci jen ze stromu slezla, pud záchovy rodiny je silnější než moje neschopnost, mám tři děti pro pána krále, ne? Netušila jsem ovšem, jaký dojem jsem zanechala v nejmladší dceři. O pár dnů později mi se smrtelně vážným výrazem ve tváři sdělila:
„Kdybyf vůftala vifet na tom stfomě, mufeli bychom fi najít novou maminku.“
Pro přítomné, jejichž dítě neplantá do mluvy interdentální sykavky (ano, řešíme to, díky za péči), překládám: „Kdybys zůstala viset na tom stromě, museli bychom si najít novou maminku.“
Chvíli mi trvalo zjistit, o čem to do háje to dítě mluví, ale jakmile mi došlo, že jde o kešku a můj ambiciózní sportovní výkon, udělala jsem chybu a nad mou snadnou nahraditelností se rozesmála, což si malá filozofka vzala poměrně osobně. Nakonec jsem to byla já, kdo musel žehlit. Přitom ona mě klidně nechá viset na jakési zákeřné dřevině a místo, aby podnikla kroky k mé záchraně, si jde hledat novou mámu. Rodičovství je někdy pěkně nefér. To souvisí s další perlou.
Proč vypadáš jako těhotná?
Jsem milující, pečující maminka. Zrovna probíhá večerní hygiena, sprchuju děti na dovolené, dokonce ani neřvu, nedělám dusno, děti taky ne, prostě nic, krásná chvíle. Od synáčka přichází otázka na tělo, a to doslova.
„Mami, ty nečekáš miminko, že?“
„Ne.“
„Tak proč vypadáš jako těhotná?“
Jak se vysvětluje meteoritu, proč po něm zůstane v zemi kráter jak prase? No, syna a jeho sestry jsem moc toužila informovat, že za to mohou jistí malí vetřelečci, kterým evidentně obyčejná jedna plus jednička v děloze nestačila, a tak si z toho vogo udělali vilu. Ale takovou hořkost já už v sobě nechovám, takže jsem se jen laškovně pousmála a vysvětlila: „Protože jsem měla v bříšku vás, přece.“ No co, ta nejmladší mi ráda natírá břicho opalovacím krémem a propadá záchvatům smíchu, že břicho tancuje. Nádhera.
Až umřeš, budu na tebe myslet
Vůbec nejkrásnější je, když upřímnost dítěte promluví absolutně naplno, a ještě k tomu v psané formě. Měla jsem svátek a dcera se rozhodla mi sepsat vyznání své lásky, ve kterém zaznívalo, že mě miluje, i když křičím, miluje mě do vesmíru a …?
„Budu natebe mislet aš umřeš a ja budu brababička.“
Je to nádherné. Byla bych sice radši, aby mě má prvorozená zatím neodesílala do míst, kde se matky jistě vyspí 9 hodin v kuse a nikdo jim nesežere půlku svačiny, ale je to milé.
Nevypadáš jako máma
Občas děti skutečně hodí nějaký ten kompliment, většinou teda hodně nechtěně. Byli jsme na koupališti a já se vrátila do svých dětských let a jezdila s nejstarší dcerou na klouzačce. Dělaly jsme blbosti, jely jsme x krát za sebou. V jednu chvíli, když jsme se předbíhaly, kdo doběhne ke schodům klouzaček dřív, řekla:
„Mami? Ty ale vůbec nevypadáš jako máma.“
Och! Mé srdce se zatetelilo blahem a má poporodní kůže na břiše se otřásala vděčností. Jo, nebýt strií, které mi sluníčko nádherně zvýraznilo, a prsou, která mi po sjezdu klouzačky hlavou dolů vždycky z plavek vyplavala někde pod koleny, by nikdo nehádal, že jsem ty malé trpaslíky, s kterými skotačím jako bezstarostná nematka, vlastnoděložně povila. Jsem nesmírně vděčná, že můžu být matka, ale jestli chcete rodičku potěšit, řekněte jí, že vypadá jako bezdětná. Rázem se jí pozvedne sebevědomí a dost možná i pánevní dno.
A jak vás potěšily vaše děti?
