Článek
Plavky dělíme na dvě skupiny.
- Ty, ve kterých vypadáme hrozně, ale opálíme se.
- Ty, ve kterých vypadáme jakž takž, ale neopálíme se.
PS: nemluvím k matkám s dokonalou postavou. Vás my obdivujeme, nebojte se. Pokaždé, když prodejte se svými dětmi, six packem a namakanými bicepsy, tricepsy, kvadricepsy a kvintycepsy, podlamují se nám, matkám plných strií a faldíků, kolena. Takže v pohodě. Náš obdiv máte, jste dobré, nemáte to zadarmo, jasný, nicméně tento článek není pro vás. Ten je pro ty ženy, kterým představa veřejného vystavování se v plavkách oxytocin nevyplavuje ANI TROCHU.
Já osobně na létě považuji za důležité opálit se. Což ale znamená ukázat se v plné své poporodní kráse světu. Odhalit povislou kůži na břiše, strie kam se podíváš. Někdo by je klidně mohl počítat před spaním jako ovečky. Vida, to je nápad. Manžel radí dětem počítat ovečky, Boby a Bobky, babičky, ale vzhledem k tomu, jak často mě šestiletá dcera upozorňuje na mé „padací“ břicho, možná by mohla počítat povislé kožní buňky vlastní matky. No nic, dál.
Komplexy má (skoro) každá
Komplexy z postavy má kdekdo. Takže určitě nejsi (budem si tykat, protože jsme v jednom matkogangu) jediná. Já mám například problém obléct si plavky i před rodinou. Tím teda nemyslím děti a manžela, ti ze mě to nejhorší už viděli, ale vystavovat se rodičům, tchánovcům, sestře, švagrům, kamarádkám a tak dál, to není můj šálek ledové tříště. Když přijde návštěva, tak bych si i na vlastní zahradě ve vlastním bazéně nejradši oblíkla burkiny. Kdyby se v nich teda dalo opálit. Protože to, jak jsem říkala, považuji za skutečně důležité. ALE! Když jsem tak analyzovala myšlenky, které se mi honily hlavou, něco mi došlo…
Dětem je jedno, jak vypadáme
Do určitého věku samozřejmě, každopádně já nikdy neřešila, že moji rodiče nevypadají jak z reklamy na Hornbach. Stejně tak je mým dětem celkem jedno, o kolik centimetrů mám prsa níž oproti tolerovatelnému standartu nebo že mé břicho vypadá, jak… vypadá. Jde jim o to, jestli si s nimi budu hrát. Jestli s nimi budu blbnout, zkrátka jestli se mnou bude sranda. Je jim fuk, jaké mám plavky a že maminka na vedlejší dece má zadek o 16 levelů výš než já. Je jim to prostě jedno. Teda aspoň prozatím. Kéž by navždy. Ale co. Dala jsem jim život a elasticitu své kůže, co by ještě chtěly.
Žijme tady a teď
Teď napíšu něco, co když píšou lidi na Instagramu, nesnáším, protože mám pak výčitky, ale je to pravda. Máme s našimi dětmi jen omezený čas. Je pár sezón, kdy budou chtít dělat spadla lžička do kafíčka, házet do vody a hrát vodní válku. A na tom záleží. Jasně. Bylo by lepší vypadat jak Jennifer Aniston, ale nezapomeňte, že ta nikdy nerodila. I když je fakt, že se nesmíme vymlouvat. Nechci nabádat k rezignaci na vlastní postavu. Ale zkusme odhodit předsudky a stud a užijme si léto s dětmi. I když máme větší velikost než za mlada. I když na nás ty plavky nevypadají zrovna sexy. Jednou jsme mámy, tak to pořádně rozjeďme. A kašleme na to, co si asi pomyslí ta nádherná mamka v brouzdališti nebo pan Belmondo ve frontě na nanuky. Je to jedno.
Chce to dobrý vzory
Přiznám se. Někdy přemýšlím, že podstoupím abdominoplastiku. Mám období, kdy si říkám, že do toho stoprocentně půjdu (jen co našetřím z rodičáku - vtip) a období, kdy si nechci řezat do těla jen kvůli dnešnímu trendu dokonalosti. Kdo ví, jak to dopadne. Ale zatím, dokud vypadám, jak vypadám (a to bych ráda poznamenala, že pravidelně cvičím, jen aby mi tady nikdo nepsal, že když celý den jen žeru a nic nedělám, není divu, že nemám pekáč buchet), dělají mi radost profily na sociálních sítích, které ukazují, že i ženy s nedokonalým tělem mohou být nádherné a sebevědomé. Svět je trochu zvrácený, chce po matkách, aby vypadaly jako nematky, ale to nevadí. Je třeba si prostě s grácií oblíct ty plavky (počet dílů si zvolte dle sebe) a jít k vodě. Protože čas s našimi dětmi si přece nenecháme ukrást špekama, striema, křečákama a celulitidou. No ne? :)
