Článek
Chudáci děti…
Naše děti z toho kulturního života moc nemají. Na dětské megafesty ani menší festivaly prakticky vůbec nechodíme. Jediné, co nám dává smysl, je festival skákacích hradů. Koupíme náramky i sobě a skáčeme taky. Vánoční nebo velikonoční trhy? Jarmarky? Raději pomlčet. Pokud se tam vůbec odhodláme, snažíme se vystopovat čas, ve kterém tam nebude ani noha. Jestli trochu prší, tím líp. Pak tam rychle spácháme něco „akčního“. Což bývá projížďka na ruském kole nebo oslu a jedeme zase domů. Protože mrznout se svařákem v ruce, zatímco děti si chtějí koupit nějaké ručně vyráběné plyšáky nebo vyřezávané hračky (kterými zamoří domácnost, nebudou si s nimi nikdy hrát, ale ani za nic je nebudou chtít darovat chudým dětem) a stěžují si, že je jim zima nebo že se nudí, to je pro mou nekonzumní duši hotové utrpení. Účastníme se akcí naší školy, školky a našeho obvodu, protože jsou skvělé a poměrně komorní. Hodinu až dvě vydržíme a odcházíme se zregenerovat domů nebo do klidu přírody. V čem je problém?
Asi trpím fobií…
Podle mě jde o psychickou poruchu, konkrétně fobii. Jako je klaustrofobie nebo arachnofobie. Tohle je akceprodětifobie. Jakmile přijdu na místo, kde se pohybují desítky či stovky lidí se svými dětmi, okamžitě se mi zvýší srdeční tep a začnu se potit. Hledám nouzové východy. V duchu přepočítávám čas, který na místě budu muset strávit. Nu…Tohle není ta nejlepší fobie, kterou rodič malých dětí ve velkoměstě může trpět, to uznávám.
Z vlastních empirických zkušeností vím, že existují rodiče, kteří s podobnými událostmi nemají žádný problém, naopak je radostně a čile vyhledávají či dokonce sami organizují. To upřímně nedovedu pochopit, ale zároveň jim snad i trochu závidím. Já ke svému štěstí potřebuju alespoň 5 metrů čtverečních osobního prostoru. A pokud možno tak více zeleně než civilizace. Zvládám lesy, parky, hřiště (NĚKTERÁ!), knihovny, plavecké bazény v časech, kdy tam nikdo není, a otevřená prostranství všeho druhu, na kterých opět nikdo není, protože tam nic není. Ano, chápu, pokud pro naše děti právě teď zakládáte fond za hezčí dětství a použitelnější rodiče.
Jak jsem zdrhla z dětského dne. Chudáci děti!
Posledně jsme byli na výtečné akci. Dětský den na naší škole. Výborná organizace, krásné počasí, skvělá atmosféra, milí lidé. No…dali jsme hodinu. Nezvládám tolik lidí a nezvládám fronty. Postávání ve frontě na stanoviště a následné postávání, dokud děti nesplní úkoly na stanovišti, přesun deset kroků k dalšímu stanovišti a tak dál je pro mě „akce“ natolik statická, že ji prostě nedovedu vykonávat po delší dobu.
Děti jsem tedy ukecala, že už pojedeme domů, tam je přece taky zábava, no ne? (Ha ha ha). Neprotestovaly, asi už je léta zkušeností s jejich matkou zlomila, my koneckonců nikde nevydržíme do konce. Ani cukrovou vatu jsem jim nekoupila. Moc cukru, svinstvo největší, budete celí upatlaní. U východu se však ve mně hnulo svědomí, přeci jen ostatní rodiče nejsou takové bábovky a odstojí s dětmi těch 14 stanovišť, proto jsem děti podplatila (ač si o nic neřekly) a koupila jim takové ty kyselé hady.
No…budu doufat, že jim ve vzpomínkách zůstane, jak jsme jezdili na kole, hráli člověče a chodili do knihovny, a ne to, jak jejich matka nevydržela na dětských dnech.
Má to někdo stejně? Prosím?
