Článek
S manželem se díváme na hokej. Jednak proto, že jsme Češi a správný Čech se musí dívat na hokej. Aspoň do té doby, než vypadneme. Ale my samozřejmě vyhrajeme, takže do konce. A pak se díváme hlavně proto, že se stejně nemáme na co jiného dívat.
Kdykoliv si chceme něco pustit, bezradně surfujeme všude možně, a nakonec si stejně v 70 % případů pustíme nějaký podmořský svět nebo vánici nebo krb nebo moře. Netflix jsme zrušili, protože tam nic nebylo. Oneplay jsem zrušila, protože tam nic nebylo. Vlastně bylo. Začala jsem sledovat stupidní reality show, u kterých jsem skoro fyzicky pociťovala, jak mi klesá IQ. Takže nás vlastně hokej zachránil a až skončí, kdo ví, co s námi bude.
Ale manžel to se mnou nemá jednoduché. I když k hokeji usedám zcela čilá a připravená sledovat hru, dost často začnu u druhé třetiny klimbat a na třetí už odcházím spát. Taky mám problém, že nestíhám sledovat puk. A nerozumím pravidlům. Zato ale na rozdíl od něj vím přesně, který hokejista má vybité zuby. A komu sluší vousy. (Všem samozřejmě!)
Naštěstí nežiju s šílencem, který s rozšířenými zorničkami pozoruje hru, neslyší nic kromě komentátora a vulgárně pořvává na televizi. Takže se mohu u hokeje taky trochu vzdělávat. A můj muž je mým učitelem. Ostatně jako každý rok. Vzhledem k tomu, že mě od června do dubna hokej nechává absolutně chladnou (jak tu ledovou plochu), zapomínám pravidla. Ne že bych snad netušila, že se v hokeji dávají góly. Pukem, pomocí hokejek a hráči bruslí a střídají se a tak. Ale všechna ta podružnější pravidla prostě během roku z mé mysli odbruslí a já netuším, co je ofsajd nebo zakázané uvolnění. Nu. Někdy smutním, zda po deseti letech společného života ještě zažijeme něco nového a vzrušujícího. A vida. Sledování MS v hokeji je každý rok jako poprvé.
Takže na české hokejisty a milé vstřícné manžely, kteří svým manželkám ochotně vysvětlí, jak se hokej vlastně doopravdy hraje.
