Článek
Myslím, že jsem s prvním dítětem začala tak jako dost eko-bio-lesansky. Ne úplně fanaticky, kočárek jsme měli, postýlka byla, nějaký ten cukr se v domácnosti našel, ale chápeme. Barefoot boty, rýžový puding, pohankové křupky z bio obchodu, ergo nosítko. Však to znáte.
Rozvolnění aneb mé naivní představy mizí
A pak přišlo další dítě a další dítě a já jsem skončila tak, jak jsem skončila. Děti jedí sladkosti (ne teda nějak moc, ale jedí), cpou se bílým pečivem (kterým taky jiným, když tmavé nepozřou a na teplé večeře kapacitu nemám), hraček máme podstatně víc, než by si mé kdysi minimalistické já přálo, ale vrchol všeho hnusu fialového jsou jednoznačně svítící boty. O kterých jsem ještě tak rok zpátky byla přesvědčená, že nikdy nepřekročí práh mého domu. Proč vlastně? Co je na nich tak strašného? Přece o nic nejde. Jsou to jenom boty. Kdepak, kdepak. Vůbec! Svítící boty pro mě byly jasným ukazatelem toho, že dítě dostane i hodinky s vodotryskem, když si zamane. Vrchol kýče. Rodičovská porážka na celé čáře.
Pád na dno, svítící boty jsou doma
A co je na tom nejhorší? Že si o ty blikající krámy moje děti ani nemusely říkat. Nacpala jsem jim je já sama z vlastní iniciativy. Svítící boty na mě vyskočily na netu a já zřejmě v záchvěvu toho, že brzo už těmto specifickým střevíčkům odrostou, chtěla ještě dohnat jejich dětství a vymazat mou rigidní mateřskost, takže jsem jim svítící boty prakticky vnutila. Moc práce mi to to teda nedalo. „Chcete svítící boty?“ „Jo!!!!“
Manžel je (jak jinak než) nadšen
Nepřekvapilo mě, že reakce mého manžela, který chudák neměl právo veta, s dětskými reakcemi nekorespondovala.
Muž: Co to je za cigánské boty? To normální děcka nenosí, ne?
PS: tady nejde o rasismus, tak mi to prosím nemažte. Nikdo nemůže být menší rasista než my, kteří žijeme poblíž romského ghetta, a já, která pracuju v romské škole. Navíc je to poměrně výstižné.
Já: Nech toho! Vždyť je to roztomilý. A děti mají radost.
Nevím, kdy přesně se ze mě stala matka, která se řídí tím, z čeho děti mají radost, protože obecně jsem za Herodesku, ale asi začínám po těch 31. narozeninách sentimentálnět.
Děti konečně za elitu
Takže teď aktuálně máme doma troje svítící boty. Děti jsou nadšené, protože konečně jednou nejsou za ty nevýrazné děti oděné v přírodních materiálech vyblitých barev, ale užívají si pozornost, neřkuli závist ostatních dětí.
Syn: „A tati? Ty jsi někdy měl svítící boty?“
Manžel: „Ne. Rodiče mi je nekoupili.“
Já: „Mně taky ne.“
Za všechno mohou traumata z dětství
A jsme u toho. Za to, že v předsíni máme diskotéku a děti neustále dupají, skáčou a mlátí se botama do hlavy, protože „jéé, světýlka“, může můj deficit z dětství (volejte psychology), kdy jsem nedostala svítící boty, a když už jsme u toho, tak ani koloboty (kdo si pamatuje?) ani Furbyho a ani těhotnou barbínu.
Teď už jsem mimo ohrožení (doufám)
Nu, s tím, jak děti odrůstají, si asi začínám uvědomovat, jak ten čas letí a na jejich stará dětská kolena je začínám rozmazlovat. Nikdy neříkej nikdy. Doufám však, že jsem tímto nečekaným nákupem svou pubertálně rebelskou mateřskou složku umlčela a příště mě nenapadne koupit ještě větší zhovadilost. Naštěstí mi na mysl nic kromě kožených bundiček pro batolata a Gucci bot pro mimina nepřichází. Vzhledem k tomu, že kojenecko-batolecí etapu už máme za sebou, je moje rodina safe.
A co vy byste „nikdy“ (haha) nekoupili svým dětem?
