Článek
Zápis jsme sice prožívali, ale …
Ne že bychom zápis vůbec neprožívali, to ano. Jen na trochu jiných frontách, než jsou obrázky, písmenka a čísla. Zlatý hřeb byl? „Mami? To půjdu po O, že?“ A pak samozřejmě vyvstala otázka, jakou si syn vezme košili. Miluje je. Nicméně včera večer mi došlo, že by možná nebylo od věci se na zkoušku předškolácké dospělosti trošilinku připravit. Proto jsem začala hustit.
„Jak se jmenuješ? Ano. Ale celým jménem. I příjmení. Jo super. Teď adresa. Víš, kde bydlíme, ne? No jo, dobře, to je číslo, ale co ta ulice? Ok. Fajn.“
Chtěla jsem v přípravě pokračovat, ale nenapadlo mě, jak dál synka posunout. Koneckonců nedávno přečetl nápis OPTIKA, tak asi úplně marnej nebude.
V den zápisu jsem ho vyzvedla ve školce po O (Vánoce jak hrom) a rychle jsme svištěli vyvenčit psa. Priority. Po venčení jsem velice empaticky, abych snad syna před velkým dnem nestresovala, hučela: „Honem, honem, obleč si tu košili, šup šup, už musíme jet.“
Příprava v autě
Cestou do školy jsem na červené měla čas se zamyslet, a tak zaplácat poslední potenciální mezery.
„Možná ti dají nakreslit maminku. Nebo tatínka. Nakresli nám všechno, co máme mít, jo? Vlasy, oči, ruce, uši, prsty a tak.“ Trošku jsem přemýšlela, jestli bych já osobně postavičkám kreslila prsty a uši, ale vím, že na pětileté prohlídce se to řeší, tak ve škole přece taky. Prsty musí být.
Minuta ticha aaa další semafor. Pal!
„Umíš vůbec nějakou básničku? Nebo písničku?“ Jako teď vypadám jako matka mám na háku a děcku se vůbec nevěnuju, ale my jedeme křesťanskou propagandu a Andulko šafářova u nás moc nefrčí, takže pokud by přeci jen ve škole trvali na hudební vložce, může synek zazpívat „Ať jsi velký nebo malý nebo akorát, Bůh tě má rád.“ No. Uvažovala jsem. Skákal pes přes oves snad dá. Ale co ty básničky? To je ve školce neučí básničky? Přece musí vědět, že rodiče se dnes dětem nevěnují a co MŠ neudělá, to není. Teda ne u všech. Můj synovec umí asi tak tři sta deset básniček, takže možná bych na zápis mohla vzít jeho. Ale ještě nosí plíny, a to by mohl být problém. Tak radši ne.
Poslední výkřiky
Dorazili jsme do školy. Snažila jsem se navodit slavnostní atmosféru a dítě fotila. Blbý světlo, blbá fotka. Nemá ten kluk boty naopak? Ne, uf, to ty boty jenom tak vypadají. Ještě lepší. Ty zápisy v dubnu měly něco do sebe. Tenisky jsou slušivější než goretex bagančata.
„Zdrav! Když někam vlezeme, zdravíme! Nahlas. Jasný?“ Takový výstřel do tmy. Pro jistotu. Nahustit strokrát nahustěné.
Ještě na židlích před zápisovou místností jsem se přesvědčila, jestli potomek bezpečně pozná pravou a levou stranu, i když vím, že většinou to trefí. Trefil i tentokrát a já se upokojila.
Je to doma? Je to doma.
Při zápisu na sekretariátu mě uklidnili ještě víc: „Pod tímto číslem najdete výsledek, ale je to vlastně stejně jen formalita, bereme všechny.“ Super. I kdyby mi potomek zapomněl nakreslit hlavu a zazpíval místo Prší prší ruskou hymnu, je to všechno jedno, dá se říct, že místo máme jisté.
Zápis proběhl nádherně. Syn exceloval, perlil, myslím, že už teď jsou z něj nadšení. A já orosená z toho, že za rok pošupajdím na zápis s naším posledním „miminkem“, které je narozené v srpnu a myslím, že bratrův výkon nepřekoná. I když ona zase zanechá jinak silný dojem, tím jsem si jistá.
Kdo nám syna vzdělává? Starší sestra a Albi tužka
Paní učitelka už chtěla ocenit, jak se synem pracujeme, nicméně nemohla jsem si přivlastnit cizí zásluhy, takže jsem doznala, že číst ho naučila starší dcera. O silném vlivu Albi tužky v dalších oblastech mimo čtení jsem raději pomlčela. Nu což. Víte, jak se scestně tvrdí, že prostředním dětem se nikdo nevěnuje? Něco na tom bude. Ale u nás to funguje skvěle a na případnou terapii máme retrívra. Takže ok. Yesss, Budeme mít školáka.
Jaké zážitky máte vy? Nebo vás zápis teprve čeká? :)
