Článek
Chtěla jsem vyvýšený záhon. Loni jsem se snažila vypěstovat květák a mrkev ve ztraceném bednění, ale řeknu vám, nebylo to ono. Letos posunu level pěstitelství na naší zahradě zase o něco výš. Abyste věděli, dostat se až sem chtělo notnou dávku pozitivního myšlení a roky zkušeností. Z ženy, které chcípla i umělá kytka, se postupem let stává zahradnice. Takže soucit prosím, moje startovací pozice byla hluboko pod běžným standardem lidí. Prchalo přede mnou vše, co nemělo kořeny hlubší než 10 cm.
Přece nebudu dávat takové prachy!
Když jsem si dělala průzkum, kolik mě taková sranda jako záhon bude stát, zkoprněla jsem. Za pár dřev. Tolik peněz. Kdo ví, jestli se vůbec moje pěstitelské snahy promění v něco hmatatelného. Ne, tři nebo čtyři litry nedám. Zvlášť když máme přímočarku, excentrickou brusku a aku vrtačku. Jo a pistoli na stříkání barvy, takže žádný x hodinový natírání. Tak to ne. Pustím se do díla sama!
Jak Hurvínek válku
Cítila jsem se sebevědomě. Skoro jako ty američanky na instagramu, které samy postaví celej barák. V loňském roce jsem totiž obrousila dřevěný plot, palety na naši postel a jen tak z legrace a mateřské lásky jsem dětem vyrobila ze zbývajících palet tzv. mud kitchen. Záhon? To bude pro mě ma lič kost!
Já: Chci hoblované prkna.
Manžel: Hoblované? Skutečně? Ale jo, miláčku, když myslíš…
Spočítala jsem si, kolik dřeva budu potřebovat a na kolik mě prkna vyjdou. Mimochodem skvělý počítání ze života, měli by to zařadit k maturitě z matematiky.
Já: Ok. Beru stavební prkna. Stejně miluju broušení dřeva.
Manžel: Jistě, miláčku, jak chceš.
Jsem emancipovaná žena!
Jen tak na okraj. Stojím si za tím, že celý záhon je čistě můj projekt. Proto manžel musel nachystat vozík, zapojit vozík, dovézt mě do obchodu, najít v Drive Inu správná prkna, naklikat je do aplikace, říct mi, ať si záhon vyložím nopovkou, najít mi nopovku, zaplatit, přikurtovat prkna na vozík, zavézt mě domů, odpojit vozík, uklidit vozík. Jak říkám, čistě můj projekt, chlapa k výrobě záhonu já rozhodně nepotřebuju. Jde se na to.
Nadšení opadá
Já: Tvrdil jsi, že máme nějaké šrouby do dřeva, kde jsou?
Manžel: Tady. Ale budeš si ty díry muset předvrtat, donesu ti vrtáky do dřeva.
Já: Na co? To je blbost. Mám šrouby do dřeva, nic si předvrtávat nebudu!
Manžel: Jistě, miláčku, jak chceš. Uvidíš. Tady je pro jistotu máš.
Ach jo, plánuju uřezat pár dřev, sešroubovat do dohromady, trochu přebrousit a nazdar. Žádné precizní akce. Přece.
O 5 minut později…
Manžel: Tak co? Jak to jde?
Chvíle ticha
Já: Předvrtávám si díry do dřeva!
Manžel: Tak to nedělej zlato.
Já: Musím. Praská to.
Manžel: Mám ten záhon udělat?
Já: NE!!!
Protože to by byla největší potupa. Ne ne ne. Záhon je můj projekt a jen já ponesu titul jeho zhotovitele.
Manželské etudy ze života
V podobně pozitivním duchu jsem pokračovala. V akučce jsme střídala vrták a pak takový ten nástavec na bit a cítila jsem, že se mi dělají mozoly z té pro mé něžné ruce nezvyklé činnosti.
Manžel: Mám ten záhon udělat?
Já: NE!!!
Manžel: Dobře dobře. Víš co? Donesu ti druhou vrtačku. V jedné budeš mít vrták a druhou budeš šroubovat. Nemusíš to pak pořád vyměňovat. Chceš?
Já: Ne.
O 15 minut později.
Já: Zlatooo? Mohl bys mi prosím přinést tu druhou vrtačku?
Manžel: Jistě miláčku.
Co vám budu povídat. Záhon jsem zdárně dokončila. Křivý, ale můj. Made by Hana Bordovská. Teď už jen nastříkat, vyložit nopovkou a pustit se do zdolávání mého osobního Everestu. Vypěstování poživatelné zeleniny.
Tak co? Kdo je stejný Kozlík Šikula jako já?
