Článek
Vzpomínky mileniálky
Ofina. Pamatuju si, že holky ve třídě už ji nenosily, jen já jo. A taky moje sestra. A naneštěstí teda i můj bratr. Vyrostli jsme tak nějak tradičně s tím, že ofina je hrozně praktická. Těžko říct, možná byla. Ale já ji nechtěla. Chtěla jsem mít čelo krásně volné. Což teda nevím, jestli byla výhra, protože mám čelo vysoké, a v době, kdy jsem ofinu konečně přestala nosit, i dost poznamenané akné, ale tak zkuste to vysvětlit puberťačce.
Mé zážitky s ofinou jsou takové, že mi ji mamka jednou za čas stříhala ve vaně, studila mě nůžkami a pořád mi opakovala: „Necukej. No ne fakt, jednou jsem tvého bratra střihla do ucha.“
U dcer žádná ofina! Tak určitě
Když se mi narodily dcery, v jednom jsem měla jasno. ŽÁDNÁ OFINA. Je to komunistický a postkomunistický přežitek, a i když vídávám holčičky s ofinou, kterým to sluší, já osobně ofinu považuju za něco, čeho se dost těžko zbavuje a je to zhola zbytečné, když se vaše dítě nechá celkem dobrovolně učesat a vy to umíte.
Hm. Takže žádná ofina. Jasssně. To bych ovšem nesměla porodit stvoření, které má, co se módy a stylu týče, zcela vyhraněný vkus, jenž matka svými dobře míněnými radami rozhodně nezmění.
Střihoruká matka? Vůůůbec
Takže jak jsem dopadla? Držím v ruce nůžky. Měla jsem už dost těch scén, dost těch řečí o ofině, dost obrázků o ofině…jo a moje kámoška kadeřnice mi poradila, ať ofinu raději ostříhám sama, než mé dítě vezme celou věc (a hlavně teda nůžky) do svých rukou.
Na youtube sjíždím tutorialy, jak ostříhat ofinu, aby moje dítě nevypadalo jak parodie na Tomáše Holého (stejně tak vypadá, protože to s ofinou každý). A když jsem těch videí sjela dost, začala jsem si věřit a nahnala děcko do vany.
Fuj. Deja vu jak prase až na to, že já kosla v té vaně nedobrovolně, kdežto moje dítě se na ofinu třese jak řekla bych babka na důchod, ale to je hnusné, takže zůstaneme jen u toho třese. Co vám budu povídat. Modelky v tutorialech mají asi tak pětkrát více vlasů než průměrná předškolačka a celé je to jakési snazší, ale úplně jsem to nezkopala, za což si gratuluji.
No, co mám říkat, je to za námi, mám děcko s ofinou. Pořád nejsem fanda. A když pro ni přijdu do školky, mám pocit, že mi posílají ze třídy moji malou verzi. Nebo úplně jiné dítě. Ale snad si zvyknu. Ona je teda spokojená, takže já samozřejmě taky. Teď o ofině začíná přemýšlet i ta druhá.
