Článek
Scénář, který všechny znáte. Přijdu z práce a teď to začne. S nejmladší logopedie, s prostředním a nejstarší úkoly. A to teda i v případě, že úkoly nejsou, protože to je právě ta největší zrada.
Malá odbočka do školství (sorry, profesní deformace)
Učitelé jsou dneska poměrně hodní a úkoly dávají málokdy. Já se jim nedivím se vším tím cirkusem, který se kolem toho nadělá, ale nedávání úkolů má takové drobné úskalí. Rodič netuší, že jeho dítě v něčem úplně plave. Jistě, trochu by mohly napovědět známky, jenže těch učitelé raději také rozdávají méně než více (nebo taky vůbec že jo, protože když slovní hodnocení funguje v zemi fjordů a svobodné minulosti, bude fungovat i v zemi dolů se socialistickým nádechem), takže vlastně rodič svou vlastní chybou, neříkám, často několik měsíců vůbec netuší, pokud teda nezasvítí nějaká ta troječka, čtyřečka nebo pětečka v systému, jak si dítě vede.
Denní kolotoč pokračuje
No já se poučila z loňska, takže se raději každému tomu dítěti 10-15 minut akademicky pověnuju. Taky proto, aby kovářovic kobyla nechodila tak úplně bosa, jelikož se x hodin denně věnuju tomu, aby cizí děti dokázaly číst, psát a počítat, takže ať trochu té smetany (a falešně křečovitého úsměvu s nevěřícně zdviženým obočím) slízne i vlastní potomstvo.
Pak nad nimi bdím, aby dětičky splnily své domácí práce, a čeká nás nějaký ten kroužek, ideálně spojený s venčením psa, který se se svými 30 kg rozhodl procházku do hudebky pojmout jako degustátorský workshop (POMOC! proč leží na zemi tolik jídla, pak že chudáci lidi nemají co do huby, stačí si zajít posbírat něco málo na chodník).
Přijdu domů a? Chvilku si sednu. Protože jinak mi odejdou bedra že jo, ono skoro v šestým měsíci se přetahovat se psem, který našel zbytek hot dogu, není úplně ten druh všemi fyzioterapeuty doporučovanýho těhotenskýho pohybu. No a přichází večerní párty v kuchyni. Zítra odpoledne totiž jedeme na návštěvu, takže nestihnu vlastně večer nic (což jenom tak říkám, protože musím stihnout všechno, až na to, že u toho budu protivná). Každopádně co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek a kdo je připraven není překvapen a taky není tak nesnesitelný pro děti a manžela, takže kuchtím, klohním, vařím, peču…
a pak se rozhodnu, že si jako trochu odfrknu na těch sociálních sítích. Chce to kapičku toho dopaminu, když alkohol nemůžu a čokoládu nemám.
Chyba lávky nebo spíš algoritmu!
„Neptejte se svých dětí: Jak bylo ve škole? Ptejte se, jaký měl tvůj den barvu? Nebo kdyby byl dnešek film, která scéna by byla nejlepší? Nebo co bylo dnes těžké?“
CO PROSÍM? Já jsem na sebe tak pyšná, že po práci si s nima sednu nad ty úkoly, nakrmím ty jejich věčně hladový krky a u toho ještě konverzuju, aby mi jejich život neprotekl mezi prsty, ale ono je to málo. Otázky jak se máš nebo jak bylo nejsou pro dnešní děti evidentně dost dobré. Protože nejdou dostatečně do hloubky a dítě nerozpovídají. No. Zítra se jich asi zkusím zeptat, jaký měl jejich den barvu. Od té nejmladší nejspíš růžovou nehledě na události, ale tak hlavně, že nebudu za zatuchlou matku.
No nic. Scrolluju dál. Skupina se školníma svačinama pro děti. O té jsem už jednou psala, je to sekta, ale dělají tam hezký lívance s obrázkama. Jedna maminka prosí o radu, jaké vtipy přibalovat ke svačinám, aby se smálo dítě a s ním celá třída. Wow. Takže já si gratuluju, že se mi podaří občas dodat i něco jinýho než rohlík se šunkou a jabko. Že jako občas nějakej ten toust, buchta. Ale to je zase úplný dno. Protože dneska se k fyzickýmu pokrmu balí ještě i ten duševní. Naše děti to maj v tý škole, kde se dávno neháže klíčema a nikdo jim neříká, že jsou blbečci zralí pro kriminál nebo aspoň lopatu, strašně těžký, takže aby se v té mizérii pobavili, evidentně se teď maminky angažují hledáním a vyměňováním opravdu vtipných vtipů, které malému studentíkovi rozjasní den.
Já jsem ty vogo ráda, že maj podepsaný krabičky. Někdy teda. Dokud se to nesloupne nebo nesmyje.
Zavřela jsem všechny ty internety a šla povlíknout postel. Možná by se z toho dal udělat vtip do školy. Je to velký, kulatý, těžký, těhotný a furt to pere. Co je to? Vaše matka. Ha ha ha.
Chceš si zvednout náladu, ale zvedneš si tak akorát krevní tlak
No tak, doufám, že vám dneska na rozdíl ode mě při scrollování najel dopamin, a ne adrenalin. A já vás jen chci ujistit, že stále ještě existují nedokonalé matky. Nebo aspoň jedna.
