Článek
Odborníci tvrdí, že při popisování pohlavních orgánů dětem máme nazývat věci pravými jmény. Ne že bych s tím nějak výrazně nesouhlasila, ale osobně to těžce nedávám a upřímně si to ani nedovedu představit. Takže u nás se to hemží pipinkama (pipinama) a pindíkama. A vzhledem k tomu, že máme tři malé, leč mluvy již schopné děti, nenudíme se, řeknu vám, nenudíme se.
Koupání = nejnázornější sexuální výchova co může být
Ty tři malé biology koupeme zatím společně, takže vědí, co kdo má mezi nohama, že a jak se to musí umývat, jak to vypadá a částečně i k čemu to slouží. Já jsem třeba jakožto nejmladší ze tří dětí s větším věkovým odstupem od svých sourozenců vyrostla jako jedináček, a když mi kamarádka ze školy, která měla dva mladší bratry, vysvětlovala, že se dá něco na piňdovi stahovat, absolutně jsem si to nedokázala představit. Ne že by to teda bylo pro život nepostradatelné, vyvinula jsem se, vdala a zplodila děti i bez tohoto názorného poznání, ale přijde mi to fajn. Teda pokud to takhle nebudeme praktikovat do puberty. Což samozřejmě nebudeme. Raději uvedu na pravou míru, jeden nikdy neví, co se o sobě v komentářích dozví.
Rozhovor ze života…
Dcera: Ale kluci to mají lepší. Pindík se dá přetahovat.
Já: To je super, že?
Dcera: Ale pipina se dá zase hodně dobře roztahovat…
Sexuální výchova mého dětství
Je mi 30, takže jsem byla sexuálně vychovávána v již poměrně otevřené době, nicméně naši o tom moc mluvit neuměli a vůbec se nedivím, prarodiče jim pravděpodobně neřekli vůbec nic, takže do reality plození dětí mě uvedly rodiči podstrčené knihy Petr, Ida a miminko a Encyklopedie pohlavního života 7-9. Dozvěděla jsem se vše podstatné, netvrdím, že ne, leč stejně jsem se dožadovala zakoupení dalších dílů oné tajemné pohlavní encyklopedie. Kdyby to někoho zajímalo, nebylo mi vyhověno.
PS: vyrostl někdo z vás taky na jedné z těchto dvou knih?
„Mami, a co je toto?“ ptá se syn třímajíc v ruce tampón
Nekecejte, že se vám tato příhoda nestala. Těm šťastnějším z nás doma, těm méně šťastným někde na veřejnosti. Pokud jste vy ten případ, pobavte nás prosím v komentářích. :-)
Vzhledem k tomu, že u nás doma bychom na záchodě snad ani nepotřebovali dveře, soukromí je sprosté slovo, i když už se nám po odchování tří mimin blýská na lepší (rozuměj zavřené, možná i zamčené, no to z důvodu bezpečnosti raději ne) časy, děti jsou samozřejmě obeznámeny s tím, jaké příkoří (opět si dělám legraci, nadsazuji) mamince na měsíční bázi děje. A že tento minimálně pro manžela nádherný důkaz, že nečekáme další miminko, musím řešit určitými hygienickými potřebami. Až do kuchyně mi samozřejmě nekoukají, takový exhibicionista nejsem, nicméně říkám si, že lepší vědět než nevědět, kdyby náhodou červená vlna zastihla dcery nepřipravené. I když, pokud budou po mně, budou po sérii přednášek na ZŠ S tebou o tobě (pamatujete si na ty paní s Always vložkama zadarmo?) na kolenou prosit, aby je menstruace konečně navštívila, neb jsou ve třídě předposlední.
Nahatí rodiče
Já vím, že určité rodiny nemají se vzájemnou nahotou problém, leč my to vedeme relativně bigotně. Ne že by nás snad děti občas nezahlédly, ale čím jsou starší, tím častěji se setkávám s tak nestoudným očumováním, že kdyby takhle na mě hleděl manžel, cítím se jak za mlada (čti bezdětna). Takže my už se dětem tak jako nenápadně skrýváme. A myslím, že to přežijou. Chápu, že jinde je to jinak, ale já se jak ve výkladní skříni cítit nechci. A když mi ta nejmladší chtěla anatomii určitých částí těla předvést i s názorným ukazováním spočívajícím v zaboření jejího ukazováčku na ona konkrétní místa, začala jsem všechny děti bez výjimky lifrovat z koupelny ven. To s sebou přináší ovšem jisté komplikace od nejstarší, často přechytralé dcery, která začíná obchodovat, že pokud nemůže být ona v koupelně se mnou, nemohu být ani já v koupelně s ní. Dost troufalé od někoho, kdo ještě potřebuje pomoct dočistit zuby a občas i doutřít zadek, ale jistě drahá, jistě…
Děti a prsa
Syn: A k čemu mají ženské prsa?
Já: No, k čemu?
Syn: Aby kojily miminka?
Já: Jo. A jsou prsa dobré ještě k něčemu?
Dcera: No, že jsou pěkné, to určitě teda ne.
Já: Prsa nejsou pěkné?
Obě děti: Ne.
Možná, že jsem se jim po třech odkojených dětech neměla ukazovat vůbec, aspoň by netratily iluze. Inu, život dovede být krutý.
Jak se dělají děti?
Tak přesně tato otázka u nás nepadla, ale variace na ní už bezpočet. Jak se dostane mamince miminko do bříška a spol. Hlavní zásada je odpovídat opravdu pouze na to, na co se dítě ptá. Protože občas stačí říct, že když se maminka s tatínkem mají moc rádi a přejí si miminko, tak ho pak má maminka v bříšku. Konec, šlus. Zatím samozřejmě. Když se děti pídily dál, řekla jsem jim pravdu. Rychle, stručně, polopaticky. Mám pocit, že to dokonce zapomněly, ještě to pro ně zjevně nebylo zajímavé ani důležité, tento rozhovor nás tedy bude čekat znovu, ještě několikrát.
A porod? Jedině Krtek a maminka!
Co se porodu týče, tak takové Malé lásky v dětské verzi najdete na internetu pod názvem Krtek a maminka. Zaječice čeká miminka. A po shlédnutí této epizody budete mít pocit, že jste právě odešli z porodního sálu. Myslím, že nic naturalističtějšího v ještě spořádané a slušné dětské kinematografii ani neexistuje. A když už jsme u těch Krtků, pokud chcete dětem ukázat chlapskýho piňdu, tak jedině Krtek ve snu.
Pro pobavení ze života…
Dcera: Brácha má malého pindíka.
Syn: Ale táta má velkého.
Já: No jo, velký je lepší.
Děti: A proč jako mami? (Tak tady mě polil studený pot, Hano, příště přemýšlej…)
Já: No…ano…vlastně… proč?
Děti: My nevíme, tys to řekla, tak proč?
Já: Já to vlastně taky nevím, asi jsem se spletla. Můžete se zeptat táty. Kdo si jde čistit zuby?
