Článek
Příroda. Potřebuju být v přírodě!
Zatímco „za mlada“, píšu v uvozovkách, protože ještě stále mládím překypuji na všechny strany, jsem přírodu brala jako příjemné zpestření nebo povyražení, jako ano, proč ne, není problém, teď to začíná být moje droga. A přírodou myslím divokou přírodu, nespoutanou, jak to jen v blízkosti velkoměsta jde. Nestačí mi komár v ložnici, živý plot a máta v rohu zahrady. Dá se říct, že mě pobyt v zelené, vlhké a klidné přírodě uklidňuje a nabíjí.
Začínám se zajímat o ty kecy o menstruačním cyklu
Dřív šly absolutně mimo mě všechna moudra o tom, jak má žena naslouchat svému cyklu, vyždímat z něho co nejvíc, naučit se sobě a své děloze rozumět. Možná to bylo i proto, že moje děloha byla v podstatě 6 let zdrogovaná těhotenstvím nebo kojením, ale poslední dobou fakt začínám pociťovat, že mám své fáze. Co se sportu, jídla, spánku a efektivity týče. Takže mi asi nezbyde nic jiného, než něco málo postudovat, něco málo posledovat a sžít se se svým cyklickým ženstvím.
Vyhledávám stín
Já mám ráda slunce. Ale jen ve chvíli, kdy se opaluju a mám na blízku vodu. Jakmile na mě paří kdesi na otevřeném, nezavlaženém prostranství, prchám a zoufale hledám úkryt. A vzpomínám přitom na svou maminku, kterou jsem kdysi považovala za přehnaně stínumilovnou. Čau mami, sejdeme se pod stromem.
Nezvládám davy lidí
Kdysi jsem celkem obstojně přestála fronty, tlačenice, vysokou koncentraci lidí na jednom místě. Tak dnes ne. Jako přežiju, ale velice nerada, a místům, kde narazím na větší hustotu zalidnění než 1 člověk na 5 metrů čtverečních, se snažím pečlivě vyhýbat.
Potřebuju polévku
Dřív jsem moc neřešila, jestli obědvám jen druhé nebo i polévku. Teď mám pocit, že oběd bez polévky není úplný. Takže i když udeří třicetistupňová vedra, běžím k plotně a kuchtím polévku. Nikdo to nevyžaduje, jídla je dost, ale nedá mi to.
Objevila jsem vrásku
Smířila jsem se s tím, že z břicha mi po porodu zbylo takové kynuté těsto, že na stehnech mám nádherné abstraktní dílo, které bych pojmenovala Strie na třetí, a že mi začaly rohovatět paty (proč?!). Ale když jsem zjistila, že se mi dělá má první vráska, mírně mě to vzalo. O to hůř, že je to vráska mračící, takže si za ni můžu sama. Ale rozhodla jsem se, že se budu po zbytek života jen smát a onu dotyčnou neprohloubím už ani o setinu milimetru.
A co vy? Jaké radosti potkávají vás? Šedé vlásky, „kilča“ navíc, kruhy pod očima, které vyspáním nemizí? Napište mi do komentářů.
Ale aby to nebylo negativní, zakončíme tak jako hajpovně, budovatelsky.
Kdo jsme?!
Třicítky!
Co jsme?!
Krásné, chytré, vtipné a MLADÉ!!! ��
