Článek
Zkouška č. 1 Běžná hora - začínáme zvolna
Můj muž přesně věděl, dle jakých kritérií si vybrat životní partnerku, proto na výstup na Smrk došlo už na druhém rande. Snad aby zbytečně neztrácel čas a neutrácel peníze za neperspektivní vztah. Já horu pravděpodobně pouze silou vůle a hrdosti pěkně svižně vyšla, úseky dolů jsem s mým sportovcem i běžela, takže budoucnost našeho vztahu byla úspěšně zpečetěna. Ale nemělo mě to přijít tak lacino.
Zkouška č. 2 Extrémní zážitek - jsme mladí a neohrožení (blbí)
To byl červen. Na podzim téhož roku prý spolu půjdeme Beskydskou pětku (kterou mimochodem muž dvakrát úspěšně dokončil), pokud tedy budu chtít. Já jsem chtěla, těžko říct proč, když můj nejdelší vytrvalostní zážitek byl právě již zmíněný výstup na Smrk a dejme tomu tříkilometrový běh s průměrnou rychlostí 7,5 km za hodinu. Ale šli jsme. Kdo nezná, tak dnes již zaniklý závod, taková komornější, levnější a o něco snazší Beskydská sedmička. Celý závod běžně míval okolo 100-120 km, neznali jste dopředu trasu, začínalo se v noci. Nejsem Chuck Norris, abych to došla celé, takže jsme dali krásné 2 vrcholy a 70 km. Nicméně i když jsem měla do Zátopkové daleko, můj tehdy přítel evidentně seznal, že s trochou psychického i fyzického tréninku to spolu jednou daleko dotáhneme.
Zkouška č. 3 Předsvatební pojistka - to bylo těsně
Následoval silvestrovský výstup na Lysou, to jako bylo v pohodě, neb jsme nebyla nejslabší článek výpravy, pak jsem byla požádána o ruku a zhruba měsíc před svatbou přišla zkouška rozhodující. Opět jsme šli na Smrk. Bylo asi 35 stupňů a nebylo to dobrý, nebylo. Proto nevím, proč jsme se dole v Ostravici rozhodli, že si ještě „skočíme“ na Lysou. Jedno z těch hodně špatných rozhodnutí. Myslím, že po těchto horách můj drahý několik nocí probděl, aby zhodnotil, zda ještě svatbu neodvolá. Neodvolal a náš dobrodružný život plný vzrušujících zážitků mohl začít.
Stále nemáme dost - noční přechod tří vrcholů, 50 km
Po několika výstupech na pár vrcholků Beskyd jsme se na podzim rok po svatbě rozhodli, že společně s naším kamarádem, dnes už švagrem (mimochodem zřejmě mým prvním a nejnadšenějším odběratelem, víte, že můžete moje články zde odebírat, že ano) podnikneme noční přechod tří beskydských vrcholů. Trasa Třinec → Javorový → Travný → Lysá → Frýdlant. Vyjdeme večer, dojdeme ráno, vychází to na 50 km. Dobro došli, i když švagr si málem údajně urval sval a já se taky měla problém dobelhat.
Období dětné - bez dětí na hory lez, s nimi ani náhodou
Nu a pak přišlo těhotenství, první dítě, těhotenství, druhé dítě, těhotenství, třetí dítě. A kdo tvrdí, že s dětmi se dá chodit na hory, má pravdu, ale je to takový opruz, že díky nechci. Takže jsme pár kopečků zdolali, nicméně s vypětím všech psychických sil.
Takže opravdu netuším, koho napadlo (manžel tvrdí, že mě) uskutečnit po 7 letech revival naší padesátky. Možná jsme si zase chtěli ověřit, že spolu dokážeme vydržet i v těžkých časech, i když co jsou náročnější zážitky než účast u tří porodů, podepsání hypotéky na 150 let nebo návrh záloh na plyn, každopádně šli jsme.
Druhá míza - chceme si dokázat, že jsme stále mladí a neohrožení
Je třeba říci, že po sedmi letech vyjít ve stejných legínách, které jsem kupovala ještě za svobodna, se stejnými čelovkami, se stejnými ne už tak perfektně těsnícími camel packy a v těle poznamenaným dětmi, je skutečná odvaha. Navíc celý den pršelo. Večer v den D jsme stáli na nádraží jako dva ratlíci a jen hrdost nám bránila utéct zase domů, do tepla. A možná bychom dobře udělali. Čekal nás déšť, pády na bahně, náročné výstupy do kopců, boty ve vodě až po kotníky (není nad to mít několik hodin ledové a mokré nohy), mlha, vichr, tma.
Hned v polovině prvního kopce, když mě děsil ten šílený vítr a muž mi tak trochu poutekl, jsem na něj zaječela „Jasně, vole, nech mě tady, nevadí!“ jsem si uvědomila, že má dušička má hodně daleko do svatosti, neposkvrněnosti a psychické odolnosti, kterou jsem jí přičítala. Ale zvládli jsme to. Síly byly relativně vyrovnány, protože muž šel bez tyček, já s nimi a před vrcholem Lysé jsem si dala ibalgin, abych ji vůbec zvládla sejít, protože kolena, že.
Mějte děti, udělá to z vás vyzenovance
Ale jak se říkalo za mého dětství, když si člověk myslí, že už nemůže, může ještě 7× víc. Proto jsme na konci cca 2,5 km běželi, abychom stihli vlak. A tím se chci pasovat na vysoce psychicky odolného člověka. A rozhodně to není tím, že bych měla fyzicky natrénováno nebo podstoupila nějaký koučovací výcvik osobnosti. To se mnou prosím pěkně udělal život, tedy tři děti, z nichž jedno je teda takový bonbónek, že každý den se snažím posbírat s úsměvem na tváři vůli k její výchově. Takže mějte děti. Aspoň tři. Po sobě. Hlavně ty, které jsou největší pokládky. Protože potom…potom s vámi 50 km do kopců, z kopců, v noci, mlze, mokru neudělá skoro nic. Teda, nebudu přehánět, slzičky jako trochu tekly, ale jenom chvilku a jenom tajně. Protože stejně musíte dojít do konce.
„Horo, horo, řekni mi, kdo je na světe nejsilnější?“
A proto doporučuju. Jestli chcete ozkoušet sebe nebo ještě lépe parťáka, vyrazte na nějaké brutálně těžké hory. Já si kromě prvního úletu na muže už hubu neotevřela, on galantně kromě jednoho z camel packů nesl všechny naše věci, trpělivě na mě čekal a vychválil mě do nebes. Takže dobrý, my jsme v cajku. Prý to za rok dáme zase. Radši na to zatím nechci myslet. Hory potřebuju nějakou dobu vidět tak maximálně v televizi.
