Prvních 10 dní se zlatým retrívrem. Něco mezi „nejlepší rozhodnutí“ a „náš život skončil.“

Konečně jsme si to naše malé chlupaté (už teda tříměsíční) štěstí přivezli domů. Neexistuje nic roztomilejšího. Čeká nás skvělý život jako vystřižený z rodinného amerického filmu. Co na tom, že se naše fenka všeho bojí, šíleně smrdí (je od chovatelky, ne z množírny, ale x dní pršelo), počůrává se a manžel s ní musel první noc spát na zemi vedle pelechu. To všechno si sedne. Jsme jedna velká, šťastná rodina.

Malé chlupaté štěstí vyžaduje spoustu pozornosti. S tím jsme počítali, je to nádherné. Malé chlupaté štěstí úspěšně čůrá a kaká jak venku, tak vevnitř. Přitom údajně už byla naučená. No, zřejmě jí stres vymazal veškerou vylučovací paměť. Nevadí. Barák nám páchne po mokrém psu (už chápu, proč se říká, že někdo smrdí jak mokrý pes, teď už mi jen zbývá očuchat bolavou nohu a budu spokojená), a po chcánkách a hovínkách mokrého psa. Pračka jede prakticky 24 hodin denně. Stále je hezké mít štěňátko. Jen je to poněkud náročné. Táži se, proč jsme náš veskrze poklidný život s třemi dětmi, barákem, zahradou a našimi pracemi, měli potřebu rozhýbat tímto směrem. „Vrátila bys ji?“ Ptá se unavený manžel. Shodneme se, že ASI ne. Nekamenovat, to není ignorance, to je puppy blues pěkně prosím.

Ač mě poporodní blues potřikráte obešel širokým obloukem, puppy blues vtrhl do mého života bez klepání v plné parádě. Někdy přemýšlím, proč si lidi místo dítěte pořizují psa. Vzhledem k tomu, že se psem není nikdo na mateřské, je to podle mě mnohem náročnější. Navíc k psovi ke štěstí nestačí prso. A zatímco dítě začínáte vychovávat až někdy kolem prvního roku, štěně musíte začít drezurovat od prvního dne. Teď k tomu pozitivnímu. Psa jsme okoupali, smrdí výrazně méně.

Zcela objektivně musím přiznat, že jsme krásná rodina. Když jdeme po městě, není důvod, aby se na nás lidé neusmívali. Děti jsou krásné, spořádané, čisté a my celkem taky. Nicméně, když nepočítám pár milých důchodkyň, schytáváme spíš pohledy typu „kolik toho ještě vyroděj, tohle my platíme z našich daní.“ Tak tyto pohledy jsou od pořízení zlatého retrívra minulostí. Lidé se na nás culí ze všech stran. Z domů, cest i aut. Každý rázem zjihne, jakmile pejska vidí. Myslím, že za chvilku budeme rozdávat autogramy. V hierarchii společenské přijatelnosti a oblíbenosti jsme tedy vyskočili o několik příček výše.

Retrívři línají, to se ví. I my jsme to věděli. Přesto je to nezvyk. Naštěstí máme světle šedou podlahu, takže nás pes vlastně pocitově nelíná, teda do té doby, než mrkneme na ponožky. A taky tepláky a trika. Už se cítím jak ve Výměně manželek. Mohla bych říct, že vysávám každý den a ani bych nelhala. Chlupů je tolik, že z nich klidně mohu brzy začít tvořit další psy a prodávat je.

Štěně občas žere svoje h*v*a. Vy to všichni víte, ale já jsem to nevěděla. Myslela jsem, že štěňata mají větší rozum. Jako láska je láska, ale všechno má své meze. Pokud mě chce olíznout pes, který se právě před chvílí nasytil svým nutričně vyváženým hovínkem, přemýšlím o tom, jestli jsem si radši neměla koupit rybičky. Hovínka na zahradě sbírám urputněji jak houbař houby, ale ty skvrnky, co po nich zůstanou, nemám jak odstranit. Nejlepší lízátko na světě. Fakt.

Těšila jsem se na vycházky s pejskem. Ovšem náš pejsek není klasický pejsek, který se radostně hrne ven kamsi do neznáma. Náš pejsek nemá rád vodítko a bojí se. Bojí se téměř všeho. Ještě pár dní uplyne, než bude fungovat normálně. Kdykoliv tedy miláčka potřebujeme někam dostat, manžel musí naše 18,5 kilové štěstí popadnout a někam odnést. Není idyličtější procházky, než když se pes nese. A není idyličtější procházky než milimetrové popocházení pomocí pamlsků a skopičin. Někdy se cítím jako v léčebně pro duševně choré a pokud si na mě zrovna sedne nějaký serotonin, tak jak na divadelních prknech. Tolik cirkusu, aby pes šel tam, kam chceme. To mi nikdo neřek.

Euforie prvních dní je pryč. Dopamin i endorfiny si vzaly dovolenou. Teď je tady jen tvrdá realita výchovy někoho, kdo se vám hrabe v koši, nechává doma loužičky, demoluje vaše boty a za to vše očekává, že ho budete drbat na břiše. Vypiplat štěně není pro slabochy. Nebo lidi bez lásky. Fakt ne.

Ač třídětná matka, k dětské lékařce prakticky nezavítám, jak je rok dlouhý. Dost jsem si užila kojeneckých prohlídek, kontrol kyčlí a kdo ví čeho, objevím se jen na preventivkách a když potřebuju papíry pro školky v přírodě. Nicméně tato bezlékařská pohodlnost mi zdá se končí. Se štěňátkem jsme vyrazili na očkování. Vyrazili s měkkým i, protože jsme šli i s manželem. Na otázku, zda psí pokládek nemá kašel, rýmu nebo nezvrací jsem jako ve snách odpověděla, že ne. Mám snad další dítě? Když paní doktorka pravila, že fenečka potřebuje klidový režim, v místě vpichu možná najdeme bouličku a dohodli jsme další termíny ohledně vztekliny a odčervení, došlo mi, že se topím v řece, o které jsem se zapřísahla, že v ní už ani palec nesmočím.

Člověk si zvykne na všechno. I na další stvoření, kterému je třeba čistit zuby. A další stvoření, které s těmi ostatními, které měří pod metr dvacet, bojuje o vaši pozornost. Ale je to radost. Nemáme prakticky vůbec čas zevlovat. Jsme více venku a více offline. A k pokrokům? Naše psí holčička už mlhavě rozumí některým cvičitelským pokynům, začala fungovat na vodítku (tak na 50%, ale já vidím sklenici poloplnou) a nehody v podobě loužiček a hromádek jsou již o něco výjimečnějším zpestřením poklidných dnů. Já vím, já vím. Jsme teprve na začátku. Počkej, až bude puberta, počkej až, počkej až. Neděste mě. To zvládnem. Nakonec přeci jen jsme jedna velká happy rodina.

PS: už jsem se setkala s lidmi, kteří psům přikládají větší hodnotu než lidem. Vám se asi tento článek líbit nebude. Já mezi tyto lidi nepatřím, to ale neznamená, že jsme si psa pořídili jen jako ozdobu. Víme, co a jak. Chceme se našemu psu věnovat dobře a postarat se o něj tak, jak vzhledem ke své rase potřebuje. Tak jen ať nežhavíte dráty na nějaké psí ospody.