Hlavní obsah
Rodina a děti

S mateřským egem je ámen. Místo edukativních hraček kupuju „kožený“ bundičky a třpytivý baleríny

Foto: pexels

Minimalismus. Hlavně minimalismus. Práh mýho baráku nepřekročí žádný krámy, kýče, pracholapače, zbytečnosti. Žádný LOLky, squishíky, slizy, Labubu. Nic! Minimum hraček, a když už, tak na úrovni prosím.

Článek

Jasssně. Minimum hraček říkáš, jo?

No…Jak to říct. Mám pocit, že u nás doma primárně bydlí Bruder auta mého syna a plyšáci mé dcery. Pokud tyhle věci mají dostatek prostoru, pak můžeme hlavu kdesi v rohu domu složit i my. Neustále kupujeme další a další kallaxy, do kterých ukládáme hračky, se kterými si děti díky Bohu ale hrají. Protože to už taky není samozřejmost, že má děcko hračky, se kterýma si hraje. Za to je důležité být vděčná. Že nemají nosy v mobilech a tabletech. Ono by to ani dost dobře nešlo, protože žádnou elektroniku nemají, když teda nepočítám moji vědeckou kalkulačku z gymplu, ze který sice nějaký ten dopamin možná ještě vytřískaj, ale určitě v míře tak minimální, že z nich závisláci nebudou.

Oukej, tak hračky máme, ale podnětné!

Takže. Vděčná jsem. Fakt že jo. Naše děti si hrají, což je vlastně zázrak. No tak máme hračky, no a co. Jsou to super hračky. Lego, vláčky, stolní hry, puzzle, zmiňovaná Bruder auta, plyšáci, panenky, kočárky, barbínky. Minimum těch kravin, které si děti vyměňujou ve školce, žádnej sliz (protože ten, který miláčci dostali na jakési akci asi před rokem, se jak jinak než nikým neviděn a rozhodně nikým neotevřen vylil do šuplíku a společně s ním přetekl také pohár mé trpělivosti, takže sliz má zákaz přiblížení se), žádný Labubu (jak pyšná jsem na starší dceru, která sama od sebe prohlásila, že se jí to nelíbí, a nemusela jsem ji do tohoto názoru zmanipulovat já). Takže to si jako gratuluju.

Ono je fakt, že nezkušená matka míní, děti mění a zkušená matka rezignuje. V pohodě. Nevadí. Už se nemůžu prezentovat jako minimalistka a chlubit se, že si moje děcka vyhrajou s třema klacíkama, papírem a zlomenou pastelkou. V pohodě. Nevadí. Instagram s naším kallaxy zaplněným barákem asi na vlně minimalismu neobepluju. Ach. Dobrá tedy.

Jenže Benjamína nechce hračky. Chce boty, hadry a šminky!

Ale! Mé ego utrpělo, když jsem pokorně dospěla k rozhodnutí, že nejmladší (brzy čtyřleté) dceři už nebudu kupovat hračky vůbec, protože to jsou skutečně vyhozené peníze. Za kvalitní hračky a další nekvalitní kallaxy. Ona teda hračky chce, ale nehraje si s nimi, takže motivem je čistá závist sourozencům. Její hlavní denní náplní totiž není se montessoriovsky vzdělávat, nýbrž? Být krásná. Nejvíce endorfinů se jí vyplaví, když si může nalakovat nehty, nasadit náramky nebo se namalovat těma svýma kýčovitýma malovátkama, po jejichž použití vypadá jako panda. Kterou zmlátili. A největší uspokojení má z bot. Mých bot. Neustále s nima cárá po dvorku a prostě…je krásná. Nebo si to aspoň v zapraných ponožkách v o 12 čísel větší semišové baleríně myslí.

Takže jsem to vzdala. Za prvé nebudu tahat dříví do lesa. Hraček máme doma dost. Kdyby náhodou chtěla změnit náplň svého volného času, jistě nějakou tu edukativní dřevěnou věc, která z ní udělá ženu s bohatým myšlenkovým světem a vnitřním životem, najde. Ale nebudu ji „trápit“ a obdarovávat hračkama, když jí můžu udělat radost něčím, co ji skutečně přivede do extáze.

Střevíce, leopardí kalhoty a stříbrnej křivák? Montessori se obrací v hrobě, leč dítě bude šťastné.

A nadcházející narozeniny? Krása střídá nádheru a moje já, které by dcerunko nejraději vidělo ve lnu s nějakými zdravými botami, zakoupilo jedny duhové svítící střevíce na doma a jedny třpytivé baleríny na ven, které jí dovolím i na písek, i na kolo, i prostě všude. (Dýchejte, mají ohebnou špičku, pevnou patu a pásek přes nárt na suchý zip, nohu jí neodrovnám). Protože nemine dne, aby se mne nezeptala, jestli v nějakých mých „střevících“ plosím plosím nemůže vyrazit právě na kolo nebo na procházku. A pak samozřejmě leopardí kalhoty do zvonu. A mikrofon teda. To je jediná „hračka“. Se kterou ovšem zase pouze touží být vidět a slyšet, nikoliv se tiše vzdělávat. Širší rodina daruje blýskavé legíny s Elsou (jak jinak), blýskavej koženej „křivák“, donutovou pop it kabelku, kalhotky a ponožky s princeznama. Děcko bude u vytržení. Nemá smysl proti tomu bojovat. A koneckonců. Pro mě možná lepší. Hračky zůstávají doma navždy (aspoň mám ten pocit), kdežto oblečení a boty nás opouštějí. Takže mám naději, že nebudu muset v dohledné době do Ikei. Leda možná pro nějakou komodu na hadry.

Dárky kupuju pro dítě, ne pro sebe, že?

Teď si jdu zalepit nějakýma náplastma se zvířátkama, které doma nikdy nesmí chybět, to moje mama ego, které předloni absolutně zbytečně a zcela naivně koupilo přenádherný dřevěný domeček pro panenky, se kterým si teda občas pohrajou alespoň starší děti. Nevadí. Prostě koupíme dárky, který udělají radost oslavenkyni, ne matce. Kdo má doma podobnou princeznu?

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz