Článek
Je libo suvenýr? Chudáci děti a nestydaté magnety
Jsem hrdá na to, že až do letošní dovolené u našich dětí slovo suvenýr nefigurovalo ani v pasivní slovní zásobě. To se změnilo. Po hodině bloumání magistrálou obsypanou obchůdky už na slovo suvenýr v životě nezapomenou. Já hledala náramek pro kamarádku, oni nové plastové kyblíčky. Ale plejáda absolutně zbytečného zboží je samozřejmě nezanechávala chladnými, takže zjistily, jak moc potřebují věci, o kterých před minutou ještě netušily, že existují. Naštěstí se žádné scény nekonaly, všem nám bylo jasné, že jejich chtíč naplnění nedojde, touha zůstane neukojena, protože zkušenost je naučila, že rodiče žádné krámy nekupují.
Jediné, na co jsme se nechali ukecat, byl magnet pro každého. Ok, nepotřebuju doma blikající blbosti a další zbytečné hračky, ale nejsem zase Caligula, chápu, že chtějí vzpomínku. Magnetků byla celá řada. Placaté, plastické, decentní, kýčovité, zvířátka, krajinky, delfíni, auta, okna, maják, na co pomyslíte. Skutečně na co pomyslíte. Protože hned vedle duhových delfínků se skvěly magnety penisů a prsou, která se dala zmáčknout. Už chápu, proč bylo vedle napsáno něco ve stylu „do not touch if you do not buy“. Přehlídka umění skutečně pestrá, děti se nestačily divit. A i když prsa nekoupily, neodolaly a sáhly. Nakonec můžu být ráda, že se vděčně spokojily s nevinnými motivy – delfínkem, autem a okénkem. Gratuluju si.
„Schmutzer kinder“
Zatímco děti očima lačněly po nějakých kýčovitých panenkách a dinosaurech, které se přece vždycky přály (aha, zajímavé, že jste se nikdy nezmínili), přiblížila se k nám prodejkyně, ne zrovna nejstylovější, nejmladší, nejhezčí a ani nejčistší. A pokárala nás. Syn sice dodržoval od regálů distanc, ale držel zmrzlinu. Houkla na nás a pronesla: „schumtzer kinder“ a rukou ukázala, ať odprejsknem a její výstavní tretky jí náhodou nepotřísníme. Nu. Rozumím, že nechtěla přijít o zboží, pokud se tak těm artiklům, které bych na Temu pořídila za pár korun, dá říkat, asi bych jí měla být i vděčná, že nás považovala za Němce (nebo dost možná žádnou jinou řeč neuměla, to spíš), nicméně naštvala mě. Usmála jsem se na ni, zavolala si k sobě ty svoje „schmutzer kinder“ a v duchu se zařekla, že v tom jejím hrůzoshopu nic nekoupím! Proto jsem musela ty fajn kyblíky, které prodávala, hledat jinde, ale našla jsem, takže děti zítra mohou postavit třeba Karlštejn.
Ale abych obchodníkům nekřivdila, nakupuje se dobře. Ve většině krámků se dá platit kartou, domluvíte se aspoň trochu anglicky a ceny úplně v pohodě.
Co jsme si koupili my, dospělí?
Co byste čekali? Něco romantického? Praktického? Přesně tak! Pálky. Takové ty tvrdé pálky s tvrdým míčkem, což je vysoce praktické, protože nemusíte na pobřeží bojovat s větrem. A taky romantické, protože se budeme po pláži za míčkem honit společně s manželem. (Haha, to nás děti nechaly jen tak dlouho, dokud nedojedly svačinu.) Původně jsme chtěli zakoupit pálky decentní, třeba s italskou vlajkou, ale děti zmerčily pálky s Nemem (jo, ryba z filmu Hledá se Nemo) a bylo rozhodnuto.
A já nakonec pořídila náramek kamarádce i sobě. Pak jsme přeplácanou promenádku opustili a šli se odvjemovat k moři. Šťastně. S kyblíčky, magnetkami, pálkami a náramky. Yes. Máme na rok klid zas až do další dovolené.
