Článek
Takže dnešní den je pro mne dnem skutečně převratným a oslavným, i když má radost patří spíš následujícím generacím matek, které nebudou muset potupně stát u okýnek na pracáku, a vyhnou se tak vékávéčkám Žanety, Fera, jejich osmi dětí a strýce Joža z pátého kolene.
Vlastně už sama datovka mě dost příjemně překvapila, a ač jsem naštvaná, že já, aktivistka, jsem si ji zřizovala sama a dobrovolně z tepla domova, jak jinak, takže se musím přihlašovat přes bankovní identitu, což mi tak úplně nevyhovuje, zatímco muž se nikam nehnal a ohledně datovky mu pak přišly už jen sympatické a jednoduché přihlašovací údaje, když se to sečte a podtrhne, je to prostě úžasný. Takže co se vyřizování lejster týče, jsem ani ve svých nejdivočejších snech od státu už nic víc nečekala. Bylo mi prostě jasné, že úřady dosáhly svého maxima.
A pak jsem objevila Jendu, tedy „Jendu“. Těm, kdo nejsou sto let za opicemi jako já (ano, Jenda funguje už rok, to je tady někdo blesk), nemusím vysvětlovat, ale pro mně podobné - je to prostě online rozhraní pro vyřizování rodičáku, možná i něčeho dalšího, ale to mě nezajímá a odmítám to zjišťovat jen proto, abych vypadala fundovaně. Je to nádherně jednoduchý, růžový a prostě splněný sen. S plozením dětí jsme sice již dle domluvy skončili, ale možná, že příští středu udělám dírku do prezervativu jenom proto, abych si mohla užít zařizování dalšího rodičáku v Jendovi. Protože když jsem si tam dneska měnila jeho výši, bylo to tak uspokojivé, že ani nevím, k jakému pocitu nebo zážitku bych to přirovnala. Samo vám to spočítá, kolik vám zbývá, na kolik měsíců, od kterého měsíce, no zkrátka ještě teď, pár hodin po objevu, jsem konsternovaná a snad se na to i napiju.
Na druhou stranu mě zaplavuje vlna nostalgie, protože k břemeni mateřství prostě tyhle pravidelné návštěvy pracáku tak nějak patřily, tím žena dokázala, že je hodna titulu matky, a pokud zvládla vypočítat změnu výše rodičáku, zvládne klidně i vysokou školu života a vůbec všechno. Vlastně se mi bude trochu stýskat po těch dámách (já vím, máte to strašný, v pohodě, chápu), které mi nebyly schopné nebo spíš ochotné mé výpočty a měsíce zkontrolovat a potvrdit, ač jsem se na jejich návštěvu připravovala skoro jak na čtvrtletku z matiky. A jak jsem již psala, ty osudy, se kterými jsem se díky návštěvám ÚP seznámila, ty už mi nikdo z paměti nevymaže. Stejně jako pobíhání mezi patry a hledání „mé“ kanceláře a po renovaci vůbec hledání budovy a poté postávání u okýnek jako na poště. Svět se mění, nejdřív jdou pryč pevné linky, pak discmany a teď ještě toto. No co, show must go on. Ale radím vám, nebyla lepší doba mít dítě než teď! Díky Jendo. ♥
