Článek
Nic. Nebudeme s tím dělat nic. Což je pro mě velká změna, protože ač si ráda hraju na pokrokovou čechomatku, která teoreticky stokrát raději stříhá s dětmi vločky na špinavá okna, než aby je umyla (a nebohé děti zanechala prosty adventních radostí), prakticky jsem se spíš vždy zatím vrhla na ta okna. Lišty. Pandořiny skříňky v kuchyni. Proč? Protože mne tak matička vychovala. A taky protože jsem na to měla čas. Ono se traduje, že na rodičáku nemáte čas si ani srknout kafe. A ano, všechny jsme se tak cítily. Než přišel nástup do práce. Pak se náhle ocitnete v jakési zvláštní černé díře zcela specifického časoprostoru. Ve kterém místo stížností na nedostatek času jdete v deset večer vařit oběd a chystat svačiny. A filtr myčky vesele kvete.
Takže co nebo co. Shnijeme ve špíně?
Jo. Proč ne. Protože co se jako ve finále stane, pokud zasedneme ke štědrovečerní večeři se špinavýma ponožkama? Protože „se“ nevytřelo. Dlouho. Pokud okna zdobí umatlané otisky rukou našich dětí? (Ty tam mimochodem budou v každém případě, protože i když umyjete okna 23., stejně je děti stihnou opatlat). Pokud kachličky v koupelně už rok nikdo nevyčistil? Nic. Nestane se nic. A komu to je úplně jedno? Dětem. Jo, těm dětem, kterým chceme udělat krásné Vánoce. Ty totiž řeší jiné věci než prach na horním rámu televize. Proč to píšu? Abych vás poučovala? Vůbec. Pro sebe to píšu. TERAPIE. Pro sebe, klasickou Češku, která chce mít doma stále čisto. Nicméně to jaksi nejde. Takže si společně pojďme dát pár předsevzetí.
Pár koncoročních předsevzetí
Novoroční předsevzetí si dává kdekdo. Pracující matky, které chtějí během svátků zažívat ve svém hnízdečku pověstnou a všemi opěvovanou pohodu, však musí přidat pár cílů i na finále roku. Je to nutnost.
- Když nestihneme umýt okna, kašleme na ně. Svět se nezboří, okna nevypadnou. Zakážeme si hledět jejich směrem, nervy máme jen jedny, a nakonec možná dobře, že skrz ně na tradičně vánoční břečkoidní počasí neuvidíme. Stočíme zrak raději k Šafránkové. Mimochodem dost feministická pohádka jsem zjistila, ale o tom příště.
- Když budeme péct s děckama cukroví, vynecháme lamentace, kolik mouky, těsta a dětí během procesu skončilo na zemi. Po akci prostě normálně vysajeme. Jako chlapi.
- Nebudeme protivné. Protože ti chudáci kolem nás za naši posedlost předvánoční dokonalostí nemohou. Je to totiž naše chyba, že si na sebe klademe tolik požadavků. Jako pokud máte doma psychopata (viz ti chlapi z Výměny manželek, co chodí za vysávající babou s lupou a hledají drobky, skoro), tak se omlouvám, to je něco jiného, ale běžní muži a běžné děti se cítí dobře i v provozním nepořádku. Spíš dokonce lépe.
Tak co? Budeme letos v pohodě? Čestný matkovský? Jo a užijte si Advent. Včetně všech dílniček, besídek a vystoupení. A přihoďte nějaké další nápady, jak nebýt neurotická matka a manželka v tomto pokojném svíčičkovém čase.
PS: já vím, že 120 % matek už je dnes úplně jiných a všechny upřednostňují kvalitně strávený čas s dětmi před hadrou, protože tak se to teď na instagramech sluší hlásat. Ale já stejně nemohu uhasit tu jiskřičku naděje, že někdo stejně jako já těžko přeprogramovává tzv. leštěnkovou DNA z dětství. Takže ano, tenhle článek je primárně pro mě, a sekundárně pro další promile procent těch žen, které mají s předvánoční rovnováhou a bordelem v bytě taky kapánek problém.
Hezké Vánoce. ♥
