Třídní sraz z gymplu po deseti letech. Inženýři, doktoři… a já? Já pěkně prosím rodím děti

Na tohle se hodí snad jen úryvek z písničky Potkal jsem tě po letech od Chinaski: „deset let jak půlhodina“. Netuším, jak se to stalo. Nedávno jsem si přebírala maturitní vysvědčení a teď jsem prostě dospělá. S manželem, dětmi a zlověstně se přibližující trojkou uvozující můj věk.

Třídní sraz byl naplánován mnoho měsíců dopředu, protože utečenci z maloměsta mají bohaté životy, tudíž hurá akce na poslední chvíli nepřipadá v úvahu. Takže nade mnou vidina třídního srazu visela jako Damoklův meč celé léto. Jaké to asi bude? Vždyť jsem ty lidi neviděla deset let. A ostatně ve třídě jsem za žádnou hvězdu taky nebyla, byla jsem šprtka. A co všem těm doktorům a inženýrům řeknu, že dělám? „Ahooj, noo, mně jdou docela dobře děti, nepotřebuje někdo vyrodit dítě nebo tak?“

Když jdete na třídní sraz po deseti letech a třech dětech, navíc s nejasnou odpovědí na otázku Co teda vlastně budeš dělat po rodičáku?, chcete aspoň dobře vypadat. To bych snad se svou garderobou ještě mohla zvládnout, ale splnit podmínku dobře a pohodlně se i cítit, ideálně vsedě, to byl skutečný oříšek. Možná by to mohla být taková ta klišé scéna z filmů, kdy si hlavní hrdinka (šedá myš) pozve kamarádku nebo nejlepšího kamaráda (který se na konci filmu pochopitelně stane jejím přítelem), zkouší si jeden outfit za druhým, kamarádka/kamarád kývá jakože ne, fakt blbý, ona ty hadry teatrálně odhazuje na postel, užijí si spoustu zábavy a pak z myši udělají největší sexbombu. Jenže taková scéna to nebyla. Byla jsem nahoře v ložnici, zoufale hledala kus oblečení, do kterého naroluju svoji poporodní kůži tak, aby to nebylo poznat, přičemž zespoda na mě řvaly děti dvě a to poslední stálo přímo vedle mě, snažilo se navléct do mého oblečení a co pět vteřin zavíralo dveře mezi ložnicí a chodbou, v níž se nacházelo zrcadlo, přičemž mě zarytě odmítalo pustit tam, kam jsem zrovna potřebovala. Prostě úplný jazz. No ale nakonec jsem po půl hodině něco vybrala a těšila se, co přinese zítřek.

Vzbudila jsem se doma, v mé posteli, vedle mého muže, poslouchala veselé švitoření svých dětí, gratulovala si ke svému štěstí a na nějaký třídní sraz jsem ztratila chuť jet. Situace se změnila zhruba za pět minut, děkuji ti, můj nejmladší poklade, bude se mi po tvém jekotu velmi stýskat, přičemž každou další půlhodinu jsem hypnotizovala hodiny a představovala si, jak budu sedět ve vlaku. SAMA, samotinká, úplně sama.

Ve vlaku jsem poslouchala písničky, četla knihu a doslova se topila v nostalgii, cítila jsem se mladě. Už mi chyběl jen ten notebook s rozepsanou seminárkou a cestovní taška narvaná prázdnými krabičkami, které mi maminka naplní. Ok, chtělo by to pár facek. Není ti lásko 20 a nejsi tak nespoutaná a bezdětná, jak si představuješ, takže hezky zpátky do reality.

Sraz byl super. Je zvláštní, kolik těch deset let udělá. Všichni jsme tak jako mentálně dospěli, řekla bych, každý byl schopen se pobavit s každým, kastovní rozdíly se ne-li rozplynuly, tak velmi znatelně snížily.

Tím, že se doba změnila, nikdo netasil umolousané fotky z peněženek a nechlubil se, že z pětileté Jiřinky bude druhá Čáslavská a tříletý Josífek je zřejmě geniální. Koneckonců množina mých dětných spolužáků je poměrně malá, takže kromě uzavřených manželství se z rodinného života nic moc neprobíralo, to bude v kurzu na srazu po 15, spíš po 20 letech. Sláva generaci Y.

Hodně aktuální téma jsou nemovitosti, co si budeme, je nám kolem třicítky, takže nejzajímavější informace se točí kolem toho, kdo kde koupil pozemek, na kterém si snad za pár let bude moct dovolit postavit i ten barák.

Vzhledem k tomu, že ve svém věku známe svou míru a taky cenu nejen peněz, ale i ztráty důstojnosti, pilo se dostatečně, leč ne přes čáru. Díky Proseccu a rodině vzdálené 80 km jsem byla společenská, uvolněná, a dokonce i trochu vtipná. Prostě dream. Taková katarze. Změna oproti mým studentským létům, kdy jsem byla vyhledávána ne pro svou krásnou duši nebo přátelskou povahu, ale kvůli vypracovaným úkolům, které jsem pouze s mírným pohrdáním dávala dobrovolně opsat líným spolužákům.

Následujícího dne jsem se jakožto správná a zodpovědná matka vrátila k dětem. Kdo zažil, ví. První setkání je radostné a za dvě minuty přijde taková facka, takový šok, že máte chuť sbalit si saky paky a hlavně se vrátit tam, odkud jste zrovna dojeli, ať už by to bylo kamkoliv. Nicméně adaptační den s dětmi jsem nakonec s podporou svého muže zvládla (plaveme v tom spolu, no možná se v tom spíš spolu občas topíme, ale nebudeme děsit bezdětné) a těším se na další sraz, dejme tomu za 5 let, kdy všichni budou řešit koliky, zuby a řemeslníky na baráku a já se budu vychloubat tím, že již také pracuji a šetřím na Bali.