Článek
Jo já vím. Bude to konečně nekonečná demokracie v praxi. Svoboda, kam dohlédneš. Samý náčelník a žádný Indián. Supr.
Přeskočilo nám?
Někdy mám pocit, že nám už ale úplně hráblo. V zájmu jakési vyumělkované parodie na svobodu děláme z našich dětí nadbytosti, které mohou zpochybňovat každé naše rozhodnutí, které se jich týká. Tohle mi přijde nemocné. Svých dětí si vážím, skutečně. Ale nemohu se ztotožnit s názorem, že jsme si rovni, protože si prostě rovni nejsme. Tedy. Co se týče metafyzické roviny, to ano, ale nejsme si rovni, co se týče zodpovědností a povinností. Nejsme si rovni, co se týče kognitivních schopností, dovedností vyhodnocovat situace, co se týče rozhodování. Takže prozatím si své „právo silnějšího“ ponechám. Fakt že jo. V zájmu smečky.
Vyžaduji jako matka poslušnost svých dětí? Ano.
A za to se mám stydět? Když dítěti řeknu, ať si zasune židli, tak čekám, že to udělá. Když dítěti oznámím, že za 5 minut odcházíme z návštěvy domů, tak očekávám, že za 5 minut odejdeme domů. Když mu řeknu, ať nehuláká v tramvaji, tak očekávám, že přestane hulákat v tramvaji. Když z důvodů, které jsou mně jasné, ale dítě jim nerozumí, prohlásím, že nepojede dneska na koloběžce, tak na ní nepojede.
Zavřete ty kudly. Já jim všechno samozřejmě vysvětlím. Klidně, zenově, trpělivě. (Teda napoprvé. Když se musím opakovat, trošku bublám, uznávám.) Nicméně s dětmi komunikuji s respektem. Ale občas prostě přijdou situace, kdy se třemi dětmi není čas čekat, až dítě dobrovolně dospěje k rozhodnutí, že bude můj pokyn nejen respektovat a tolerovat, ale také se jím řídit.
My jako moderní generace vidíme, jak je to hrozně nefér. Jak ty děti mají menší práva než my. Jo, asi jo. Taky mají menší zodpovědnost, že? Tak to prostě je. Až budou starší, situace se bude měnit.
Chce to hodně svobody. Když to jde.
Nevolejte na mě úřady. Netlačím a nerozhoduju za děti ve věcech, na kterých až tak nezáleží. Nepředepisuju jim, co přesně mají jíst, jak a s čím si mají hrát, co si mají obléknout a na čem mají jet do školky. Na druhou stranu, pokud jednou za čas určím oblečení, protože se třeba máme obléknout na nějakou příležitost, tak se odmítám s dítětem dohadovat. Jasně, vysvětlím, ale pokud se to dítěti z nějakého důvodu nelíbí, stejně mám poslední slovo já. Opět. Nejsem matka, co nedovolí dceři Elsovské šaty do školky. I když minule se mi to vymstilo, když se jí furt zamotávaly mezi pedály od kola. Nejsem tyran. Snažím se šetřit se slůvkem ne. Ale když už něco určím, vyžaduju, aby děti poslouchaly.
Poslušnost? Ano. Slepá poslušnost? Ne.
Očekávání poslušnosti vůči nám, rodičů, neznamená, že zakazujeme dětem přemýšlet. Nevychováváme je jako stroje, které budou poslouchat kdekoho, kdo zrovna bude tahat za mocenské nebo mediální nitky. Nejsme blbí. Diskutujeme o věcech. Mluvíme s nimi narovinu, otevřeně. I o dospěláckých tématech. Na druhou stranu ale nechceme, aby kamkoliv přijdou, měli pocit, že to jsou oni, kdo rozhodují.
Společnost bez poslušnosti/podřízenosti? Za mě nefunkční.
Přijde mi zvrácené naše děti učit, aby zpochybňovaly všechny a všechno. Jak pak máme vychovávat a jak má škola vzdělávat, když dítě každý pokyn považuje za relativní. Když ví, že může jakoukoliv autoritu úspěšně zpochybnit a nerespektovat. Když rozhoduje absolutně o všem.
Vím, že všichni sluníčkově optimističtí lidé chtějí úplně jiný svět, ale já to pořád ještě vidím tak nějak postaru. Pokud mám zaměstnance, očekávám, že splní zadanou práci. A ne, nejsem zvědavá na jeho podněty, chci vidět hotovou práci. Ano, můžeme si pak v kuchyňce popovídat, může vyjádřit svůj názor. Ale rozhodně mi neudělá radost, když bude před každým úkolem svolávat týmovou poradu a laborovat, co by dělal na mém místě. Až bude na mém místě, může rozhodovat. Ale teď není. A u dětí to vnímám podobně.
Děti jsou děti. A my jsme rodiče. Ne partneři.
Děti jsou děti. Děti. Nejsou dospělí. Jsou děti. Což z nich nedělá méněcenné lidi, jen lidi v závislém postavení. A když je někdo na někom závislý, tak se podřizuje. A to nutně neznamená nic špatného. Pokud nejste despota. Rodina pak prostě lépe funguje. Protože když „kralují“ rodiče i děti, je to jak hra na přetahovanou. Dneska je nepopulární vyhlásit, že chci, aby mě děti poslouchaly. Ale já mám prostě pocit, že dosáhnout ideálu, kdy děti všechny mé opodstatněné pokyny (po jak jinak než zevrubné analýze) ochotně přijmou, je prostě utopie. A co vy? Do kterého tábora patříte vy? Ohleduplně prosím.
