Článek
Změny v módě provádíme s křížkem po funuse
Mileniálové se snaží jít s dobou, nicméně ne vždy se jim pokrok podaří zachytit včas. Výměna slim jeansů za ty široké, trička do gatí místo přes gatě, bílý boty a tak. To prostě nestíháme nebo spíš stíhat nechceme. A pár let nám trvá, než se na novoty adaptujeme. Já konkrétně dlouho odolávala ledvince, dlouho. Není divu. Za mých mladých let ledvinka byla totálně out i v době, kdy byla cool, takže proto ta nevraživost, ovšem nedávno jsem se konečně rozhoupala. K šípku s cross body kabelkou, chci být mladší. Když ledvinka přišla, hleděla jsem na sebe do zrcadla, štelovala popruh, ať si neuškrtím prso, a v přímém přenosu pozorovala, jak mi tou mou znovu nabytou mladostí mizí vrásky. Sedmiletá dcera mi řekla, že se jí na mě ledvinka nelíbí. Poslala jsem ji za jejím otcem, že si mohou podat ruku, nicméně já ledvinku nosit budu. Je to moderní a já jsem mladá.
Hraju si na mladou, ale kupuju „křišťál“
Mladá a nespoutaná. Mládím a svobodou dokonce překypuju natolik, že jsem si pořídila etažér. Nutně ho totiž potřebuju. Když přijde návštěva, na Vánoce a tak. Proto jsem letěla do Actionu a hledala nějaký minimalistický etažér. Nebyl. Ani vedle v Tedim. Vzala jsem teda ten „křišťálový“. No co se dá dělat. Taky poslouží. (Ano, vím, že existují další obchody, ale já mám tři děti, já do obchodu vběhnu a zase z něj vyběhnu. Beru, co je.) O pár dní později jsem se nadšeně chlubila o dekádu starší kamarádce.
Já: Koupila jsem si etažér.
Ona: Joo?
Já: Jo, to je ti super věc.
Ona: Zajímavé, žes mi jeden před x lety dala. Prý ti ho dala tchýně a ty takovou blbost nepotřebuješ.
V tu chvíli mi došlo, že mi lásko není dvacet let. A vybavila jsem si ten krásný minimalistický etažér, kterým mě má druhá maminka v dobré víře obdarovala a já na něj zapomněla jak na smrt. A klidně ho poslala pryč a o pár let později bez mrknutí oka vezmu za vděk falešným křišťálem, který by se vyjímal leda tak v příborníku mojí babičky. Pokrok (rozuměj stárnutí) nezastavíš.
PS: etažér jsem ještě nepoužila, mám ho půl roku. Nedávno ho našel manžel. Ptal se mě, proč takovej krám máme doma. Odvětila jsem, že ho nutně potřebujeme. Nemohl uvěřit, že to nebyl nechtěný dar, ale promyšlená koupě.
Co je pro mileniála typické?
- Uvědomuje si, že by měl zdravě jíst. Ti, co mají silnou vůli, zdravě jedí. Já spoléhám na skvělý metabolismus, který jsem zdědila po otci.
- Uvědomuje si, že by měl sportovat. A snaží se. Více či méně úspěšně. Nejoblíbenější je běh. Lidi po třicítce prostě běhaj. Těžko říct, jestli utíkají kvůli zdraví nebo před zodpovědností, která na ně tvrdě doléhá, ale běhají, a jejich tělo jim za to jednou poděkuje.
- Mileniál drží krok s technologiemi. Tedy, domnívá se, že drží krok s technologiemi. Protože ví, co je carousel na instagramu a konečně trochu pochopil hashtagy. Jeho pýcha mu vydrží tak dlouho, dokud není generacemi Y a alfa označen za boomera. Urazí se a googlí, co znamená boomer. Pak mu dojde, že se měl raději zeptat chat GPT. Ale pozdě. Nálepku "starý" už si neodpáře.
- Mileniál velice aktivně používá smartphone, ale nedá dopustit na notebook nebo desktop počítač. Letenky, booking, pojištění, příšerně předražený Montessori hračky, všechno důležitý (čti drahý) se objednává a řeší na monitoru!
- Mileniál začíná potřebovat přírodu. Generace před ním se buď v přírodě (ne)nuceně automaticky vyskytovala (chaty, chalupy), nebo měla dost vlastní práce a na přírodu nemyslela. Mileniál vyrostl na sídlišti a po letech betonového genius loci potřebuje les. Proto dost často opustí město, kam se coby čerstvý maturant nadšeně nahrnul, a jde zakládat eko farmu do míst, kde lišky dávají dobrou noc a kde chybějí nabíječky na elektroauta. Což mu nevadí, protože český mileniál je v tomhle staromilec a elektroauto nechce.
A tak dál. Bude toho víc, ale už se mi nechce psát. Být mileniálem je krásné. Budu na to myslet, až se někde budu promenádovat v ledvince a cítit se na 17 nebo servírovat občerstvení na etažér a cítit se na 60. Jaké postřehy máte vy?
