Článek
Muž: „Měli jsme nechat toho starýho Megana.“
Já: „Na co prosim tě, by tady zavazel. Však oni tomu autu nic neudělají.“
Je pravda, že jsme zmoženi rodičovstvím našich tří ještě školou nepovinných dětí natolik, že pokud nejde o život nebo o morálku, neřešíme. Takže ano, pouštíme děti do auta, ať si hrají. Skoro cokoliv vyměníme za pár minut klidu. Syn si tam minule vydržel hrát asi půl hodiny. Chápu ho, mě by to taky bavilo. Kdyby mi to byli bývali tehdá mí rodiče dovolili. Ale v pohodě, odpouštím.
Další den děti normálně rozvážím a přivážím z institucí. Večer vyrážím brázdit silnice sama. Pravda, rozjela jsem se trochu zhurta, ale stejně rychlost 57 km/h nepovažuji hodnou toho, aby mě zastavili policajti, kteří se za mnou vydali s takovou vervou, jako bych auto ukradla.
Stáhnu okénko a očekávám klasickou silniční kontrolu.
Rozhovor s policistou
Policista: „Madam, považujete za vhodné jezdit v tuto denní dobu bez světel?“
Já: „Samozřejmě, že ne.“ Co je to mimochodem za blbou otázku. A vtom mi to sepne!
Já: „Já nemám zapnuté světla?“
Policista: „No to teda nemáte.“
V tu chvíli mi všechno dojde. Už vím, proč mi ráno blikal hned po nastartování blinkr. Dojde mi, že náš syn je o rok starší než loni, tudíž mu nestačí v autě jen tak sedět a držet se šťastně volantu, ale že měl potřebu poklikat a potočit vším možným i nemožným.
Já: „Já se hrozně omlouvám, ale víte co, já vím, čím to je.“
Policista na mé vysvětlení zjevně nebyl příliš zvědavý, ale já stejně pokračovala.
Já: „Víte, syn si hrál v autě a on mi s tím vším potočil a…“
Policista: „To si ale musíte hlídat!“
Já: „Já vím, já vím, já vím. Fakt se omlouvám.“
Policista: „Paní, víte, jaké jsou od nového roku pokuty?“
Já: „No za světla nevím, ale za jízdu na červenou dost velké, to už jsem slyšela.“
A takto jsme pokračovali v rozhovoru. Panu policistovi jsem podala polovinu kastlíku, protože ani nevím, co se vlastně má předkládat, pak jsem si u mladého kolegy dýchla, starší pan policista se mnou ještě jednou zkontroloval světla a nakonec mi byla uložena taková pokuta, za kterou jsem byla ze srdce vděčná.
Po příjezdu domů…
Já: „Neuvěříš, co se mi stalo. Náš chlapeček normálně vypl světla a to si jako nevšimneš, tak mě zastavili policajti a …“
Muž: „Jak jako nevšimneš? To sis jako nevšimla, že nevidíš?!“
Já: „Mně jako přišlo, že vidím…“
No není to se mnou lehké. Kdo se bude rozčilovat, že mi mají vzít řidičák, tak klid, jela jsem po velmi, velmi, velmi osvětlené cestě, v centru města, neměla jsem šanci nevidět. Navíc mi svítila světla, leč jenom taková ta maličká dole. A já vím, že vám se nikdy, nikdy, nikdy nic takového nestalo. A proto si vás vážím. Je mi ctí brázdit silnice společně s vámi.
Každopádně si říkám, že nikdy, NIKDY už nebudu pouštět děti za volant.
O den později…
Dcera: „Mami, můžu si jít hrát do auta?“
Já: „No…hele…víš co…? Tak jdi.“
A za těch 10 minut klidu to stálo. A já si další den překontrolovala všechny páčky a čudlíky.
PS: úvodní fotka je stará 3 roky. Jen abyste si nemysleli, že si posíláme samostatně hrát roční děti na půl hodiny do auta.
A co vám se stalo s dětmi v autě kuriózního?
