Článek
Já? Nikdy! Návštěvy pneuservisu jsou ryze mužská záležitost, jak to po mně může chtít, já ho taky přece nenutím drhnout zubním kartáčkem spáry v koupelně nebo … (počkat, to nedělám ani já, nevadí), zkrátka existují místa, která mají zůstat ženám zapovězena. A jedním z nich je autodílna.
JEDU do pneuservisu a vůbec se nebojím
Strach z toho, že domů ze školky a školy pojedu po disku, mě donutil vydolovat v sobě veškerou vnitřní sílu a zajet hrdě (dobře, dobře, tak tedy pokorně) před pneuservis. Bylo 7:48. Otevírali v 8. Tady má emancipace skončila a já zoufale volám muži se zcela praktickými dotazy. To se mám postavit tady vlevo za ty dvě auta? Co mám dělat? Jak dlouho to bude trvat? To mám prostě do té garáže zajet, až otevře dveře? Naskýtal se mi pohled postrádající jakékoliv stopy ženskosti. Jen samá auta, garáže, pneumatiky, kovové věci a automechanici. Cítila jsem se jak nahá v trní. Mimochodem, už chápu, jak se cítil manžel, když jsem po něm chtěla takové chuťovky jako vyzvednout děti někde na kroužku nebo zajet koupit tubičky na zdobení perníčků.
Sezame, otevři se, nervozita stoupá
Přišla jsem na řadu. Garáž se otevřela, vylezl automechanik a začíná na mě mávat. Takovými těmi nefalšovaně mužskými pohyby rukou, kterými naznačuje, kam mám přesně zajet. Otvírám okénko a snažím se dorozumět verbálně. Nicméně zatímco já potřebuji situaci, jak najet na konkrétní místo v garáži, probrat slovně, automechanik považuje gesta za výmluvnější. Když jsem konečně zajela („Jen couvněte, netočte tím volantem už“) a sdělila dobrým mužům, co mě trápí, hlavní mechanik mě vyprovodil nadřazeně shovívavým pohledem a já odešla čekat do prodejny.
Rozhovor mezi autolékarničkami a nemrznoucími kapalinami
Tam se se mnou dal do řeči jeden starší sympatický pán, takže čas mezi všemi těmi gumami, disky, stěrači, auto moto věcmi a časopisy plnými pneumatik (proč tu nemají Maminku, Ženu a život nebo tak něco) utekl poměrně příjemně. Jen jsem se stále cítila jak růže mezi trním. Neustále dovnitř a ven proudili nějací muži a představitelka něžného pohlaví ani jedna. Pán mi říká: „To se manžel má, že vám může svěřit takový úkol zajet do pneuservisu.“ Ach … Ten dobrotivý muž, jak ten mi zvedl sebevědomí. Pravdu měl, pravdu. Po chvíli ovšem i jeho auto bylo hotové, tak jsem osaměla.
Jdeme do finále
Do prodejničky se nahrnuli tři další muži, když prodavač hlásá: „Můžeme vyřídit toho Renaulta na trojce?“ Ochotně vstávám, klestím si cestu davem chlapů, přikládám mobil k terminálu a odplouvám ke svému vozu. V garáži na mě mechanik opět otcovsky unaveně pohlédne a pronese: „Hotovo.“ Já nasedám do auta a protože chci být při vyjíždění s mechaniky přeci jen v kontaktu, abych jim nezbořila nějaký kužel, otvírám okénko, bohužel zadní. Tak otvírám přední. Je mi jasné, že jsem pověst ženám za volantem dnes nikterak nevylepšila. Ještě jednou mým zachráncům zamávám a konečně bez červených vykřičníků upozorňujících na defekt odjíždím.
Konečně doma
Doma se mě manžel ptá: „Tak co tomu bylo?“
A já si říkám, no jo, co tomu do háje bylo, na co jsem vlastně najela.
Odevzdaně odpovídám: „Hej…nevím, prostě jsem se nezeptala.“
On: „Jak jako nezeptala? Mě vždycky zajímá, proč jsme píchli.“
Já: „Hmm…Mě taky. Prostě nezeptala. A příště jedeš ty!“
Své poprvé v doupěti plném mužů a olejů jsem sice zdárně a úspěšně přežila, každopádně jednou mi to stačilo. Nikdy neříkej nikdy, ale pokud si můžu vybrat, zajedu radši na kroužky nebo na nákup.
