Článek
- Pozdě vstáváme. Ale jako fakt pozdě, třeba až o půl deváté. Nebo v devět! V tento čas už běžně bývá prakticky půl dne za námi.
- Jíme na gauči. Ano, čtete správně. NA GAUČI. I polívku. To je velkej vodvaz. Jí se přece vždycky u stolu.
- Konzumujeme dětem sladkosti. Ony už stejně zapomněly, že nějaké dostaly. A neměly by si zničit život závislostí na sladkém. Vlastně se pro ně obětujeme.
- Díváme se na televizi. Kdy chceme a na co chceme. I když musím uznat, že porod maminky Prasátkové je větší trhák než většina nynějších dostupných pořadů. A Pat a Mat taky dovedou slušně vtáhnout do děje. Ale svoboda je svoboda. Na tento bod navazuje další.
- Necháváme ovladač na viditelném místě. Jsou-li děti doma, ovladač je schovaný. Aby je náhodou nenapadlo vyřvávat si pohádky. Co oči nevidí, srdce nebolí. Jakmile jsme doma sami, nemusíme tento spouštěč kontrolovat a ovladač se volně povaluje v obyváku.
- Nezavíráme bezpečnostní branku na schody. A to je velký. Prostě jdeme spát do horního patra a můžeme nechat branku otevřenou, protože já ani manžel se pravděpodobně ze schodů v noci nezřítíme, až půjdeme někomu oznámit, že se nám zdá škaredý sen nebo že máme hlad nebo že jsme se počůrali do postele. Když tu branku nechám otevřenou, cítím se úplně nepatřičně, tak jako rebelsky. Doporučuju.
- Mluvíme spolu. Jak zvrhlé, že? Nezvyk. Velký. Říct si tři věty bez osmi přerušení. Úplně mi naskakuje husí kůže, sotva na to pomyslím.
- Vyrážíme večer ven. Pozor, nemyslím v noci. To doma samozřejmě jsme, protože noční klid je v rodině s malými dětmi oxymoron, rarita, kterou zaznamenáš asi tak často jako zatmění slunce. Takže jakmile je v noci skutečně doma klid a nikdo nevolá „mami“, chci to zažít a nevytáhnu nohy z baráku. Proto mám na mysli skutečně večer. My jsme totiž konzervy a netaháme děti po večerech všude možně, protože to by šly později spát a my bychom měli méně osobního volna. Ale když jsou děti pryč, klidně někam v sedm večer vyrazíme. Já vím, já vím, je to úplná divočina, že?
- Neschováváme se na záchodě. Kdo to nedělá, ať první hodí komentářem. Když to doma vypadá jak při Velké francouzské revoluci a vy máte pocit, že vám jde o krk stejně jako Marii Antoinettě, raději se zavřete na záchodě a předstíráte, že tam nesedíte na mobilu a neschováváte se před vlastními dětmi. (PS: ano, u malých dětí to nejde, tam je každá návštěva toalety matkou brána jako den otevřených dveří pro všechny členy domácnosti mladší 4 let). Každopádně, když děti nejsou doma, nemusíte si vymýšlet falešné alibi v blízkosti záchodové mísy, protože? Můžete svobodně zevlovat kdekoliv.
- Neuklízíme. Ono totiž až tak není co. Nikde se nepovalují ústřižky papíru, nočníky plné pokladů, drobky, že by se z nich dal poskládat rohlík, kelímek, který dítě ještě neumí dát samo do myčky, provázek, kolíček, dva puzzlíky nebo tři kamínky a vršek od piva, které dítě našlo cestou ze školky.
Chci tím snad říct, že pořádný život začíná až tehdy, jakmile se za dětmi zaklapnou dveře? ABSOLUTNĚ NE. Ten skutečný, šťastný, naplněný život přece žijeme právě mezi všemi těmi rozházenými hračkami, ručičkami ulepenými od marmelády, nespláchnutými záchody a otázkami proč. Ale jednou za čas je super se utrhnout ze řetězu. Však vy víte. Poobědvat na gauči, vybrat si playlist v autě a tak.
