Egypt není jen válení na pláži v resortu. Plavba po Nilu mě okouzlila

O hotelových resortech, plážích a egyptském moři psát nechci, protože polovina Čechů už tam pravidelně jezdí. Je to levné a cesta trvá letadlem pět hodin, což zvládnou i děti. Těm, kteří se smíří s bakšišem na každém kroku a někdy poněkud razantnějšími prodejci, se v africké zemi líbí. Pokud se naučíte s Egypťany jednat přátelsky a s respektem, budou vůči vám taky přátelští, vstřícní a milí. Bonusem této „válecí dovolené“ bývá velmi často výlet k pyramidám, který samozřejmě stojí za to.

Já jsem se rozhodla poznat Egypt jinak a vyrazila jsem s přáteli na méně tradiční dovolenou.

V Egyptě se moc na vlastní pěst moc cestovat nedá, protože je to přece jen tak trochu policejní stát. Ale objevila jsem možnost plavit se po Nilu a prohlédnout si i ty památky, které jsou trochu dál od moře. Nechci tady vypisovat údaje z wikipedie, ale třeba někoho dalšího inspirovat k cestě až na hranici se Súdánem svými zážitky. A ty byly doslova dechberoucí!

Samotná loď, na které bydlíte, je celkem zážitek – pětihvězdičkový hotel na vodě, a ne jeden! Desítky podobných lodí, které se v přístavu řadí nikoli za sebe, ale i vedle sebe. Na svou loď se tak dostanete průchodem přes dvě až čtyři, které zakotvily dříve. Loď je takový malý Babylon – byly tam skupinky mluvící anglicky, španělsky, německy… Kupodivu ruštinu jsme, na rozdíl od plážových resortů, nezaslechli. Každá skupina má svého průvodce. Ten náš velmi slušně mluvil česky a vyznal se. Sice nás „donutil“ jeden den vstát ráno před pátou, ale stálo to za to.

Nástupním místem je Luxor, pak následovalo několik dalších zastávek, které ve vás opakovaně vyvolají „wow efekt“, protože stát uprostřed monumentálních chrámů se skvostnou architekturou a neuvěřitelnými nástěnnými malbami, je něco jiného než vidět dokument v televizi. Nechápala jsem, že ty stavby vydržely tisíce let. Že je mohli staří Egypťané vůbec postavit. Že nástěnné malby jsou stále barevné a krásné. Poté, co jsme absolvovali procházku po chrámových komplexech Luxor a Karnak, jsem měla pocit, že nic krásnějšího už nemůžu vidět. A nebyla to pravda. Chrám královny Haštepsovet mě druhý den opět „dostal do kolen“.

Ještě předtím jsme ale navštívili Údolí králů. Pokud tam díky průvodci přijdete brzy ráno, je celé údolí vaše. Prohlédli jsme si postupně hrobky tří faraonů. Chodili pomalu po podzemních cestách a měli spoustu času si prohlédnout nádhernou výmalbu a nafotit v klidu všechno, co nás zaujalo - a to bez davů kolem.

Je to dechberoucí. Pravda, ve třetí z hrobek se to zahušťuje, a když odcházíte, před všemi hrobkami už stojí dlouhé fronty návštěvníků. A vy nakonec blahořečíte svého průvodce, že vás donutil vstát tak brzy.

Nemohu také pominout Abu Simbel, chrám, respektive dva chrámy, téměř na hranici se Súdánem. Věhlasným se nestal jen svou nádherou a velikostí, ale hlavně tím, že se podařila neuvěřitelná věc – přestěhovat ho z původního místa kvůli stavbě Asuánské přehrady. Spolupracovali na tom v letech 1963-1968 odborníci UNESCO z celého světa. Chrám bylo třeba rozřezat na bloky vážící cca 30 tun a převézt o 65 metrů. A chrám se podařilo zachovat. Zaplaťpánbu! Když stojíte vedle přes 22 metrů vysokých soch Ramsese II., vnímáte intenzivně i velikost zaniklé říše.

Z Asuánu jsme nakonec přeletěli vnitrostátní linkou do Káhiry, abychom ještě navštívili jeden z divů světa – pyramidy v Gíze. Jsou obrovské, úchvatné, dechberoucí, ale po všem, co jsme viděli předtím, jsme si z nich už „na zadek nesedli“. A sfinga, ta je taky úžasná. Návštěva Národního muzea s exponáty i z Tutanchámonovy hrobky, byla už jen třešničkou na dortu.

Ještě poznámka na konec – pokud se rozhodnete k této cestě, doporučuji březen, duben. Nedokážu si představit chodit po rozpálených chrámech mezi davy turistů ve čtyřicetistupňových vedrech.