Místo provařeného Chorvatska zkuste přímořskou perlu, slovinský Piran

Jen asi 47 kilometrů pobřeží, které má Slovinsko, dokázali tamní obyvatelé zužitkovat výborně. Důkazem je malebné městečko Piran, které patří spolu s Portoroží ke dvěma základním dovolenkovým destinacím Slovinska.

Piran se nachází na ostře řezaném malém poloostrově, vybíhajícím do moře. Do městečka s přístavem turisté nesmí zajíždět autem, to musíte nechat na obřím parkovišti před městem. Uvnitř tak potkáte jen pár aut, zásobování a taxíky. A není divu. Malé město tvoří prakticky jedna silnice, vedoucí od parkoviště na Tartiniho náměstí okolo přístavu, zbytek jsou jen úzké kamenné uličky, plné kaváren, taveren, táhnoucí se do kopce, ze kterého je neskutečný výhled.

My jsme Piran navštívili jen jako zastávku po cestě dál na jih, ale umím si představit, že tam strávíme krásný týden.

První večer naší dvoudenní návštěvy Piranu jsme si sedli na večeři do malé taverny, kousek od náměstí, jménem Loca. Ač nejsem úplný milovník mořských plodů na talíři, raději na ně koukám v moři s brýlemi a šnorchlem, na doporučení milého číšníka jsem zkusila mušle. Stály v přepočtu asi 140 korun. Děti si objednaly rybu, jedna za 150.

Číšník ihned přinesl plato s ledem, na kterém byly ryby vyskládané. Prý všechny ulovené ráno. Dozvěděli jsme se, že každý den mají čerstvé a také jiné - podle toho, co rybáři v noci chytí a přivezou.

Mušle číšník přinesl v obří míse, voněly po česneku. Čerstvý pita chleba k tomu. Můžu vám říct, že lepší mořské jídlo jsem snad nejedla. A to jsem zkusila kde co. Ryby byly taky lahodné. Na závěr jsme od číšníka, který se celou dobu usmíval, dostali malou domácí čokoládovou sušenku. Spát jsme šli úplně chuťově uspokojení.

I další dny jsme buď měli štěstí na výběr restaurace, nebo tam prostě skvěle vaří všude. Ani jednou jsme nelitovali. A to jsou moje děti docela vybíravé. A stejně tak místní. První číšník, stále se smějící, nebyl výjimka. Usmívají se na vás téměř všichni a téměř pořád.

Ráno, než začal úplný hic, jsme si šli projít městečko. Piranu se přezdívá slovinské Benátky. V průvodcích se píše, že vás okouzlí krásnou promenádou, starobylým přístavem i stinnými kamennými uličkami. Dominuje tomu kostel svatého Jiří, který je patrný na všech panoramatických fotografiích.

A průvodci mají pravdu. Kouzelná zákoutí, úzké uličky, nahoře úžasný výhled z hradeb na moře, údajně až do Itálie a Chorvatska (to nám tvrdil majitel našeho apartmánu). To všechno na docela malém prostoru poloostrova, na kterém se nemůžete ztratit.

Piran bohužel neoplývá písečnou pláží. Na jedné straně je beton, na druhé skály. Po plném probrání slunce jsme si vybrali druhou variantu, protože tam déle svítí slunce. Moře je čisté, průzračné a místní pobřeží pravidelně uklízí. Když večer slunce zapadalo, na skalách, které trčí z moře, se to hemžilo malými kraby. Byly jich snad stovky. Nic podobného jsem třeba v sousedním Chorvatsku neviděla.

V malebných uličkách míjíte většinou dva druhy podniků. Kavárny a galerie. Přímo v ulicích místní malíři a umělci vystavují svoje díla. A je jich požehnaně. Kromě malých galerií má Piran i několik muzeí. My jsme si druhý den našeho pobytu vybrali do Námořního muzea Sergeje Mašera, které nabízí modely starých lodí a historii mořeplaveb. Pak jsme zkusili i akvárium, kde žije podle popisu 150 druhů živočichů jadranského moře. Není největší, ale zabavíte se.

Odpoledne jsme se kochali v přístavu, obdivovali lodě a koukali na rybáře, jak se chystají na noční rybolov. Úplně na konci poloostrova pak máte pocit, že jste na konci světa. Mys Madona se středověkým opevněním a majákem a kostel, olemovaný divokým mořem tak minimálně vypadá.

Pokud letos míříte autem na jih k moři, doporučuji se v Piranu minimálně na dva dny zastavit, stojí to za to.