Článek
Se Zuzanou se znám od střední školy, chodila do vedlejší třídy a od té doby chodíme čas od času na víno a probíráme život. Nevidíme se každý týden, ale vždycky si bezvadně pokecáme.
Od malička věděla, že chce mít jednou velkou rodinu. A už na střední tím děsila její tehdejší kluky, protože se tím nijak netajila. Má dvě sestry a jednoho bratra a ráda s úsměvem říkala, že čtyři děti by byly akorát.
Tenhle její příběh mi dovolila popsat, protože se jí dotkl můj text o „fertility shaming“. Přestože na ni jsem při psaní zrovna opravdu nemyslela.
„Kdy budeš konečně mít tu kupu dětí?“
Tím, že se Zuzana nikdy netajila plánem mít více dětí, musela už před třicítkou čelit dotazům, proč už není těhotná. Měla totiž bezvadného manžela a hezký vztah. A to má obojí naštěstí doteď!
Jenže dítě se nějak nedařilo. Asi tři roky to zkoušeli „jen tak“ a nepřipouštěli si, že by měli nějaký problém. Dotazy na děti se množily, Zuzana musela kamarádům, ale i skoro cizím lidem „vysvětlovat“, proč ještě není těhotná.
Když překročila třicítku, trochu jsem ji přemlouvala, ať si zajdou na kliniku. Vždyť na tom nic není a aspoň budou mít jistotu, že jsou oba zdraví. A kdyby se přišlo na to, že nejsou, tak se to aspoň bude včas řešit.
Její muž souhlasil, protože viděl, že se Zuzana čím dál víc trápí. A na klinice přišlo překvapení - lékaři jim po všech prvotních vyšetřeních sdělili, že jsou oba zdraví a plodní. A tak se snažili dál. Ale další dva roky bez výsledku. „Jediný rozdíl byl, že už jsme byli vážně pod tlakem, protože jestli jsme zdravotně v pořádku, tak proč to nejde,“ vzpomíná dnes Zuzana.
Nejvíc ji rozčilovalo, jak jí lidé opakují, že nejdůležitější je psychická pohoda.
Čtyři embrya a zase nic
Nakonec se manželé rozhodli, že zkusí IVF, tedy umělé oplodnění. To bylo Zuzaně asi pětatřicet. Podstoupila stimulaci vaječníků, odběr vajíček. Bylo jich dost a zamrazili si čtyři zdravá embrya, což prý je podle lékařů vynikající výsledek jedné stimulace. Genetika také dopadla dobře.
Jenže ani po čtyřech „vložených“ pokusech Zuzana neotěhotněla. To bylo velké zklamání, protože ta hormonální stimulace pro ni byla psychicky hodně náročná a nedovedla si představit, že to bude absolvovat znovu.
Byla už zoufalá a přestože ji lékaři uklidňovali, že nic není ztraceno, naději ztrácela. „A do toho zase okolo všichni opakovali, jak je nejdůležitější psychická pohoda, ať se hodím do klidu a pak to půjde samo,“ líčí Zuzana, čím ji okolí vytáčelo do ruda.
Když mělo dojít na druhou stimulaci, Zuzana se rozhodla, že další hormony nechce. Aspoň ne hned. Byla ve stresu, pod tlakem rodičů i okolí a nevěděla, jak z toho ven.
Rok v Itálii, vypnout hlavu
V sedmatřiceti Zuzana šokovala okolí, včetně mě, když dala výpověď v práci. Tam měla jako expertka na sociální sítě docela našlápnuto. A odjela bez manžela do Itálie. Její muž v práci skončit nechtěl, ani nemohl, takže se dohodli, že za ní bude každý měsíc jezdit.
Zuzana nejela úplně „na blind“, našla si brigádu u známých v penzionu v Alpách. Dopoledne roznášela snídaně a odpoledne lyžovala. Jednou jsem tam za ní byla na prodloužený víkend a musím říct, že to byla neskutečná scenérie.
Další výhodou úniku bylo, že Zuzany už se nikdo neptal, kdy bude těhotná. Některým lidem došlo, že je to citlivé téma. A jiné Zuzana díky vzdálenosti nevídala.
Když se po necelém roce vrátila domů, vypadala šťastná a odpočinutá.
A ukázalo se, že měla opravdu „vypnutou hlavu“ a byla psychicky v pohodě, jak jí všichni roky radili.
Při první příležitosti a zcela bez jakéhokoliv očekávání totiž otěhotněla.
„Ty rady, co jsem nejvíc nesnášela, byly nakonec pravda,“ směje se dnes. S manželem se snaží o druhé dítě, ale úplně bez očekávání.
Přeju jí hodně štěstí a těším se na víno!
