Článek
Boj proti „genderové a LGBT+ ideologii“ nabírá u našich východních sousedů na obrátkách. Pár příkladů za všechny: Slovenská ministryně kultury Martina Šimkovičová (SNS) vyhlásila „válku“ neziskovým organizacím podporujícím LGBT+ lidi. Tamní vládní strana SNS chce zase zákonem omezit propagaci LGBT+ na školách.
Je evidentní, že gayové, lesby a další lidé z LGBT+ komunity na Slovensku dlouhodobě čelí útokům a útlaku. To se v Evropě v 21. století zdá téměř nemožné, ale je to tak. A zatímco v dalších evropských zemích zákonodárci postupně povolují manželství pro všechny, naposledy letos v únoru v Řecku, na Slovensku se naši „bratia“ vrací někam hodně daleko do minulosti. To je smutný obraz. Hlavně pro Slováky, ale také pro nás, kteří máme na Slovensku kamarády, patřící právě k LGBT+ komunitě.
Ta bohužel čelí jak útokům verbálním, i od vrcholných politiků, tak útokům fyzickým. Před dvěma lety dokonce otřásla civilizovanou Evropou vražda dvou mladých mužů před barem Tepláreň v centru Bratislavy kvůli jejich sexuální orientaci. Zpytování svědomí politiků? Snaha o zklidnění situace ve společnosti? Nic. Místo toho narostl počet útoků a s tím i strach gayů a leseb.
Neřeknou to raději ani rodinám, bojí se odsouzení
Teď se válka proti LGBT+ zřejmě dostala na půdě slovenského parlamentu až do osobní roviny. Jinak si to totiž neumím vysvětlit. Že tam vztahy mezi vládnoucími stranami a opozičními stranami není idylická, je jasné. Ale že vládní poslanci budou zneužívat sílu na otevřenou šikanu těch opozičních, to už je jiný level politiky.
Na úvod, kdo nezná detailně slovenské politické reálie: Za opoziční Progresivné Slovensko sedí v parlamentu poslankyně Lucia Plaváková. Žena, která se otevřeně hlásí k LGBT+ komunitě, žije s partnerkou a vychovávají spolu dítě. Otázky toho typu, jak mohou mít dvě ženy dítě, prosím nechme stranou.
Mimochodem, přihlásit se dnes na Slovensku otevřeně k LGBT+ komunitě, není jednoduché. Podle mých přátel, kteří tam žijí, pak lidé čelí často nepochopení, v horším případě šikaně a útokům. A to dokonce i ze strany vlastních rodin. S jedním kamarádem se po coming outu přestala před lety bavit jeho babička, která ho do té doby zbožňovala. Ale žijí kousek od sebe na sídlišti Petržalka a v okruhu vchodů se tam všichni znají, minimálně od vidění. A babička prostě nepřekousla, že kamarád Karol je na ulici vídán sousedy s chlapcem, který „je určitě gay“. Karol si myslel, že u babičky časem zvítězí láska k vnukovi, ale je to už deset let a nezvítězila.
Podle slovenských přátel je dnes poměrně běžné, že mladí gayové a lesby se scházejí v klubech, ale vlastním rodinám o své odlišné sexualitě raději neřeknou. Bojí se odsouzení. A že by se dva kluci chytili na ulici za ruku? „To si nikdo nedovolí už ani v centru Bratislavy,“ cituji kamaráda Karola. Ten žije s partnerem na okraji hlavního města, k LGBT+ se hlásí otevřeně, ale za ruku se veřejně raději nevodí.
Duhová vlaječka jako červený hadr
Ale zpět k poslankyni Lucii Plavákové. Ta má na svém notebooku několik nálepek. A mezi nimi je i nálepka duhové vlajky, tedy symbolu LGBT+ komunity. A právě kvůli tomuto symbolu ji tento týden místopředseda slovenské sněmovny Andrej Danko (SNS) vykázal z jednacího sálu Sněmovny. „Jsou tam duhy, LGBT témata, jsou tam nálepky, které propagují firmy,“ odůvodnil to Danko. Poprvé Plavákové sněmovna povolila návrat, když schválila její námitku vůči vykázaní. I díky poslancům vládní strany Hlas-SD.
Podruhé Plavákovou ze stejného důvodu, tedy duhové vlajce, ve stejný den odpoledne vykázal z jednacího sálu Tibor Gašpar z nejsilnější vládní strany SMER. Námitce Plavákové už sněmovna nevyhověla. Kdo by také odporoval pravé ruce premiéra Roberta Fica, že?
Přijde to šíleně absurdní jen mně?
To ale nebyla jediná pomyslná facka pro Lucii Plavákovou. Poslanec z klubu SNS Rudolf Huliak také Plavákovou slovně napadl, respektive jí vulgárně nadával. „Ohrazujeme se proti šíření demagogické ideologie progresivního liberalismu, kterou je ideologie LGBT. Tato žena si nezaslouží nic jiného než pojmenování čubka v pojímání toho, že nectí základní otázky života Bohem dané lidské rase,“ řekl doslova Huliak.
Sprosté urážky poslankyně bez následků
Podobné výlevy na sociálních sítích od anonymů bych možná i čekala. Ale že taková slova padnou na půdě parlamentu Slovenska? To jsem ještě donedávna nečekala. Naopak, po zvolení Petera Pellegriniho, o jehož sexuální orientace si štěbetají vrabci na střeše nejen prezidentského paláce, do čela státu, jsem naivně čekala, že by útoky na LGBT+ komunitu mohly ustat. Opakuji, že naivně.
Huliakova slova navíc zřejmě zůstanou bez následků. Progresivné Slovensko sice žádá, aby se vzdal poslaneckého mandátu, to ale při jasném rozdělení sil na tamním politickém kolbišti nehraje žádnou roli. Poslanec tak klidně může říct o kolegyni, že je čubka a nic se nestane. To je panečku vzkaz veřejnosti. Nebo jí kolegové zakáží pracovat, protože má vlajku na počítači. Kdyby to nebylo zlé a nedůstojné, skoro bych se smála, jak stárnoucí heterosexuální muže může podráždit jedna nálepka.
A to se prosím pěkně bavíme o poslankyni. Jak se asi musí při sledování tohoto absurdního dramatu, respektive šikany, na půdě sněmovny cítit „běžní“ příslušníci komunity, kteří zrovna nesedí v parlamentu a nemají přístup do médií? Tipla bych, že zoufale. Naopak homofobové na Slovensku si musí mnout ruce, když nenávist k určité skupině obyvatel sdílí nejen s Jurajem od vedle, ale dokonce s řadou vrcholných politiků. To se panečku machruje v hospodě…
Ale tady nejde jen o LGBT+ komunitu. Protože dnes jsou to gayové a lesby, kdo čelí útokům a útlaku. Ale zítra to můžou být postižení, Židé, Romové, plešatí lidé nebo ten, kdo se zrovna znelíbí vládnoucí, nacionalistické garnituře v čele s Ficem a Dankem.
Z toho jde strach.
