Článek
Létám často a ráda. A proto vím, že v letadle se při přistání netleská. Je to, jako byste řidiči autobusu na konečné zastávce zatleskali, že nenaboural. Ale někteří Češi dodnes plácají rukama, když celí šťastní přistanou v Řecku nebo Egyptě. Piloti se tomu prý smějí. A směje se tomu i část krajanů, která si myslí, že na to má právo. Ale nemá. Protože jestli si někdo chce radostí zatleskat, protože má třeba z létání strach a je opravdu šťastný, že v pořádku dosedl zpátky na zem, tak proč ne? Ať si zatleská, nikomu to neublíží.
Stejně tak nechápu hejtování řízků v alobalu nebo jiné, typicky české svačinky. Zvlášť, když jede celá rodina. Na letišti totiž za tři nebo čtyři bagety necháte sumu, za kterou máte minimálně dvě bezva večeře na dovolené, třeba pizzy. Takže udělat si doma smažené řízky, jak je mám ráda, k tomu čerstvý chleba (a někdo tahá dokonce i okurky) mi nepřipadá jako nejhorší nápad na světě. Ale mnohým Čechům ano. Vidí alobal a uchechtávají se. Osobně mi nevadí ani jedno.
Radši deset Čechů s řízkem, než jeden Rus shánějící vodku
Čechy v cílové destinaci nevyhledávám, ale na druhou stranu, řeči typu „tady je to samý Čech, to je hrůza“, považuju za vyloženě směšné. Zvlášť když ti lidé letí s českou cestovkou a charterovým letem z Prahy, Brna či Ostravy. Ano, pak je logické, že většina cestujících budou krajani, to opravdu není překvapení. Ani to, že se všichni dostanou do stejné destinace, kde je omezený počet hotelů. Takže Čechy holt potkáte na pláži i v baru.
Po single cestování na vlastní pěst po Americe a Asii jsem se s příchodem dětí do života uchýlila k částečnému cestování s cestovkou. Upřímně, řešit zvlášť letenky, bágly navíc, transfer z letiště, ubytování, stravu a dalších tisíc drobností, je v určité fázi života (s dětmi na krku) mnohem jednodušší, když vám to někdo celé dodá jako balíček. A mnohdy i levnější.
S dětmi jsem pak projela destinace, kterým jsem se jako mladá a bezdětná vyhýbala obloukem: Chorvatsko, Itálie, Egypt, Turecko, Kypr, Tunis. A tam jsem teprve poznala, že stokrát radši potkám deset Čechů s řízkem, než jednoho Rusa, shánějícího vodku v rámci all inclusive pobytu.
Panáky si slévali do dvoudecových kelímků
Sankce kvůli ruské invazi na Ukrajinu, slabý rubl a zákazy vydávání víz výrazně omezily počty Rusů, které potkáte na cestách v Evropských zemích. Ve velké části dovolenkových destinací Rusy po jejich vpádu na Ukrajinu ani nechtějí, navíc Putin je chce na frontě. Ale světe div se, i přes to všechno jich potkáte relativně dost. Ale většinou z toho nemáte radost.
V Turecku jsem předloni na podzim potkala partičku rusky mluvících turistů. Celý týden jen postávali u baru a opakovali otráveným číšníkům „davajvodku“. Klepali u toho rukou do baru a tvářili se děsně důležitě. Tvrdý alkohol pili od rána, vodku zapíjeli jen pivem. A když píšu pili, myslím pili, ne lehce popíjeli. Číšníci toho měli po pár dnech evidentně dost. Rusové navíc nechtěli jen jednoho panáka. Slévali si je, aby měli dost. Stáli prostě u baru tak dlouho, dokud nedostali tolik panáků, že v dvoudecovém kelímku neměli plno. Pak měli číšníci na chvíli klid. Samozřejmě slova jako prosím nebo děkuji Rus nezná.
Konzumace s sebou samozřejmě nesla čím dál hlasitější konverzaci, řvaní, smích a opilecké kecy, kterým jsem naštěstí nerozuměla. Pak později i tuhý spánek ve stínu palem. To si celý zbytek pláže poblíž oddychnul.
Myslela jsem si, že jsem jen neměla štěstí na lidi. Nakonec v každém národě se najde mnoho blbců. Ale o půl roku později v Tunisu jsem pochopila, že to nebylo štěstí. I tam byla partička Rusů a chovala se úplně stejně. Bohužel jsme ještě bydleli v bungalovu vedle nich, takže halasné řvaní a vyzpěvování ruských písní jsme mnohdy slyšeli do brzkých ranních hodin.
Mladí Angličané relaxují…
Bohužel alkoholovou turistiku rádi provozují nejen Rusové. Také mladí Angličané, když dokončí střední školu, vyrazí v partách k moři. Jediným cílem je každý den se pořádně opít. Potkali jsme takovou partu mladých fotbalistů v Egyptě. Každý den vylezli z pokojů v poledne, bránili se s kocovinou sluníčku, popíjeli studenou kolu a ovívali se. Jak se ale začal blížit večer, Angličané ožili. Dali si sprchu, nagelovali vlasy, oblekli slušivá trička a otevřeli první piva a flašky.
Jeden večer jsme se s nimi dali do řeči. Líčili nám, jak mají pobyt za odměnu po zkouškách, že je to tradice a že se takhle uvolňují a slaví před nástupem na vysokou školu. Relax opakovali a smáli se. Byli vlastně milí. Akorát když pak přitáhli z místní diskotéky a začali si na balkóně dělat v jednu ráno svoji vlastní, měla jsem jich plné zuby už třetí den.
Popravdě řečeno bych ruskou i anglickou partičku mnohem radši vyměnila za pár Čechů, kteří si v klidu dají pár piv, ale slušně o ně poprosí, poděkují a nedělají do rána diskotéku. Nebo jinou hlasitou ostudu. I když pak tleskají v letadle.
