Čínští špioni po celé Evropě. Británie a Německo je odhalily i v parlamentu

celý newsletter čtěte zde

Zatímco si Česká republika připomínala 20 let od vstupu do Evropské unie, o dva a půl tisíce kilometrů dál na východ musel převládnout pocit, že se členství v Unii čím dál tím více vzdaluje. K tamnímu pesimismu by byl dobrý důvod - ve Tbilisi, hlavním městě Gruzie, policie opakovaně násilně zasahuje proti sto tisíc demonstrantům. Ti se sešli k pokojnému protestu s vlajkami EU v ruce, aby vyjádřili svůj nesouhlas se zákonem „o zahraničních agentech“. Po vzoru Ruska chce tamní vládní strana (paradoxně nazvaná Gruzínský sen) donutit neziskové organizace či média k tomu, aby se registrovali jako zahraniční agenti v případě, že dostávají více než 20 % svých příjmů ze zahraničí.

V Gruzii působí mnoho dotčených organizací, financovaných z EU či USA. Vládní strana jim hází klacky pod nohy dlouhodobě, historikům například blokuje přístup do archivů. Zákon o transparentnosti zahraničního vlivu, který 1. května prošel druhým čtením, by ale mohl otevřít cestu k mnohem většímu potlačení nezávislé občanské společnosti. V Rusku eliminace nezávislé občanské společnosti začala právě takovým zákonem.

Gruzínský sen mění život v zemi v noční můru i v tom smyslu, že kroky jeho představitelů vedou k faktickému zavírání dveří do Evropské unie, kam chce podle průzkumů okolo 80 % Gruzínců. Gruzie v prosince získala status kandidátské země, ani ne tak za zářný posun v plnění podmínek, ale jako motivaci pokračovat v reformách. To ale evidentně nefunguje - hlavní tvář a sponzor Gruzínského snu Bidzina Ivanišvili už zcela otevřeně mluví protizápadně, protievropsky a prorusky. Přitom ale říká, že Gruzie se do roku 2030 stane členem EU. Fascinující doublethink. Navíc schvalování zákona o zahraničních agentech probíhá na druhý pokus, napoprvé ho strana stáhla kvůli protestům, ale jak praví slavná česká pohádka - a nedají si říct a nedají. Očekává se, že 13. května projde třetím čtením, prezidentka Salome Zurabišvili ho zavetuje a parlament následně její veto přehlasuje. A bude to další ukročení z proevropské cesty směrem na východ (nebo tedy geograficky na sever, zkrátka k Rusku).

Průměrný občan „Západu“ má ten luxus, že ne vždy si musí být vědom, že proti nám autokratické státy vedou informační válku. Proto se hodí, když jednou za čas máme příklad toho, jak se cizí mocnosti snaží ovlivnit dění u nás. Poslední dobou se s podobnými příklady přímo roztrhl pytel, a i skeptikům by už mohlo být jasné, že Rusko a Čína, nejčastější „viníci“, mají v našich končinách aktivní spojence na výplatních páskách.

V Londýně byli zatčeni hned dva mladí muži, jeden z nich poradce v zahraničním výboru Dolní sněmovny, kteří jsou obviněni z „poskytování citlivých údajů cizí mocnosti“. Konkrétně měli tyto citlivé údaje poskytovat Číně. Podrobnosti nevíme, ale za svou činnost mohli být placeni (příjmení jednoho z obviněných, Christophera Cashe, je v tomto ohledu nomen omen). Zatčeni byli už loni v březnu, veřejnost se o jejich případě dozvídá až teď, když stojí před soudem.

V Německu je pak skandálů ještě více. Policie zatkla tři německé občany, kteří měli pracovat pro čínské zpravodajské služby a chystali se předat do Číny citlivé technologie. Parlamentní asistent europoslance za extremistickou Alternativu pro Německo (AfD) byl zatčen za špionáž pro Čínu, a sám jeho boss, Maximilian Krah čelí podezření, že bral peníze od Číny i Ruska. Když už jsme u Ruska, od toho měl skrze Voice of Europe asi 20 000 euro získat poslanec za AfD Petr Bystroň. Další čelní představitel strany, Björn Höcke, pak v projevu ve městě Gera přednesl projev, který byl téměř identický se strategickým dokumentem poskytnutým z Ruska, obsahujícím i větičky pro veřejná vystoupení. Der Spiegel, který se zjištěním přišel, svůj text nazval Alternativa proti Německu. Docela přesné.

V českých zemích je stan symbolem pohody a kempování. Na kampusech univerzit ve Spojených státech v těchto dnech ale získaly o dost dramatičtější symboliku - studenti se na asi třech desítkách kampusů po celých USA scházejí ve stanových městečkách, aby vyjádřili svou podporu Palestincům a donutili své univerzity přerušit vazby na Izrael, a firmy na něj a jeho armádu navázané. Policie v mnoha případech protesty rozhání silou, a zatčena byly více než dvě tisícovky protestujících. Množí se porovnání s protesty proti válce ve Vietnamu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. V mnohém se liší, společné mají ale minimálně jedno téma. Válce ve Vietnamu se přezdívá „první televizní válka“, protože právě drastické záběry dětí popálených napalmem pohoršily lidi po celém světě. Utrpení v Gaze teď vidíme téměř v přímém přenosu na sociálních sítích, a reakce studentů je tak - oprávněně - zesílená touto bezprostředností.

V jiném ohledu lze jen doufat, že se dějiny nebudou opakovat. V případě vietnamských protestů vyústil zásah na Kent State University v tragédii, když po střelbě bezpečnostních složek přišli o život čtyři neozbrojení studenti. I dnes proti protestujícím používá policie hrubou sílu, snad se ale z minulých chyb poučila a nejhorší újma bude v podobě prozatímního vyloučení ze školy, jak se to v některých případech stalo.

Univerzity ale nejsou v New Yorku jediným místem, kde probíhá spor o osud Palestinců. V polovině dubna předložilo Alžírsko Radě bezpečnosti OSN (taktéž se sídlem ve městě, které nikdy nespí) návrh rezoluce, která by uznala Palestinu za členský stát OSN. Podpořilo ji 12 z 15 členů Rady bezpečnosti - Rusko, Čína, Malta, Slovinsko, Francie, Ekvádor, Guyana, Mosambik, Sierra Leone, Alžírsko, Japonsko, Korejská republika. Zdržely se Velká Británie a Švýcarsko, proti byly Spojené státy. Právě americké „ne“ rezoluci potopila - USA jsou stálým členem Rady bezpečnosti, a mají proto právo veta. Hlasování ukázalo nejen izolaci Spojených států ohledně výrazné podpory Izraele, ale i to, jak izraelský postup v Gaze kazí zemi reputaci. Rezoluci totiž podpořily i Francie, Japonsko, Korea a Slovinsko - země, které ani oficiálně neuznávají palestinský stát.

Diskuze o nutnosti přechodu na „zelenější“ ekonomiku často obsahují argumenty typu „a víte, kolik to bude stát??“. Vhodnou protiotázkou je, jestli víme, kolik budou stát dopady změn klimatu. Němečtí vědci se v časopise Nature pokusili najít odpověď. Podle jejich zjištění v dalších 25 letech klimatická krize způsobí - podle konzervativního odhadu - asi 19% propad globálních příjmů. Pesimističtější varianta je propad o téměř třetinu. A to bez ohledu na to, jak moc budeme nebo nebudeme snižovat emise.

Od předchozích pokusů vyčíslit dopady změn klimatu se nejnovější výsledky liší o řád, loni na Světovém ekonomickém fóru padl odhad snížení globálního HDP o zhruba 2 % do roku 2050. Důvodem může být to, že do „německé“ rovnice nejsou započítány jen přímé náklady na opravu škod a snah o zmírnění dopadů. Vědci počítali i se ztrátou produktivity - sem patří „dopady průměrných teplot na produktivitu práce a zemědělství, dopady kolísání teplot na produktivitu zemědělství a zdraví, jakož i dopady srážek na produktivitu zemědělství, výsledky práce a škody způsobené povodněmi“. Snad ani není třeba dodávat, že ztráty nebudou všude stejné. Nejhůře na tom bude jih Asie a Afrika, Rusko nebo Kanada na klimatických změnách naopak mohou dokonce vydělat.

Jestli se tento katastrofický scénář doopravdy naplní, to neví nikdo. Přesvědčení aktivisté si čísla vezmou jako další důkaz pro nutnost co nejdramatičtější zelené otočky, jiní čísla budou zpochybňovat jako „outlier“, data, která se vymykají průměrným předpovědím. Ve finále tak možná nejsou konkrétní čísla tak důležitá. Že se „něco děje“, to vidí každý, kdo nemá klapky na očích. Kolik přesně bude nečinnost stát, to se ukáže, ale zaplatíme za ni všichni.

Během svého nedávného výletu do Koreje* jsem si říkala, jak ztracený by člověk byl bez navigace. Lidé samozřejmě cestovali i před jejím vynálezem, ale možnost se zorientovat na telefonu a naplánovat si trasu je docela příjemný bonus technologického věku. Nejen bonus, ale přímo nutností je americkou vládou provozovaný globální polohový systém (GPS) pro armády nebo letecký provoz. A proto je obrovský problém, když se GPS stane předmětem hybridní války tak, jak to nyní předvádí Rusko. Nad Baltským, Černým nebo Středozemním mořem opakovaně dochází k výpadkům fungování globálního navigačního systému, který umožňuje sledovat přesnou polohu a čas. Jen finské aerolinky Finnair mají měsíčně až 100 hlášených výpadků. Podle expertů problémy vycházejí z ruských rušiček signálu.

Letadla nejsou jediné postižené dopravní prostředky, problémy mají i lodě, a vypadávat může i mobilní síť. Rušení signálu přitom většinou nemá žádný tragický dopad - moderní stroje i letiště umí používat víc než jeden systém (až na jedno estonské letiště, které muselo zavřít), a tak je výpadek GPS ve valné většině případů spíše otravný než fatální. To tak ale nemusí zůstat. GPS je výchozí systém pro většinu globálního provozu, a přepínání na náhradní signály zvyšuje riziko nehod - lidé na jejich používání nejsou tak zvyklí a hrozí, že budou chybovat. Rusko navíc používá i „spoofing“, kdy jsou pravé signály nahrazeny falešnými, které udávají nesprávnou polohu, což může vést k nehodám zrovna tak. Důsledkem rušení signálu ale může kvůli výpadkům mobilní sítě být i přerušení fungování kritické infrastruktury, a i tam může jít o život.

*moudra, která jsem po cestě nasbírala, si můžete poslechnout v nové humní epizodě

Ve světoznámé písničce Barbie Girl skupina Aqua tvrdí, že život v plastu je fantastický. S tímto názorem ale velmi vehementně nesouhlasí současná věda. Naopak se ukazuje, že neustále narůstá objem vyprodukovaného plastu, a naopak neroste naše schopnost, jakkoliv řešit jeho negativní dopady - ať už se to týká odpadu, nemožnosti recyklace nebo uvolňování mikroplastů a chemikálií, které se dostávají lidem i všemu dalšímu živému do těla. Pokus o to, částečné řešení najít, představuje Mezinárodní vyjednávací komise o plastovém znečištění. Není to nejvíc sexy název na světě, pokouší se ale o něco přelomového - přijít s mezinárodní, právně závaznou smlouvou, která by donutila státy omezit plastový odpad a negativní dopady plastu na planetu i její obyvatele.

Čísla jsou, stejně jako v případě emisí a globálních teplot, alarmující. Každý den lidé do oceánů, řek a jezer vysypou ekvivalent 2000 nákladních aut plastů, jen 9 % vyrobeného plastu se kdy podařilo zrecyklovat a částečky mikroplastů lékaři našli i v placentách. Jak přesně zmíněná smlouva bude vypadat by mělo být jasné do konce roku. 29. dubna skončilo čtvrté kolo vyjednávání v kanadské Ottawě, ze kterého vyplynulo, že je na stole i možnost omezit množství vyrobeného plastu. Protože ten se vyrábí z ropy, jakékoliv snížení produkce by bylo obrovský krok, a narazil by také na obrovský odpor. Ale naděje umírá poslední (byť stále může umřít předčasně, protože mikroplasty mohou výrazně přispět i k infarktům), a tak můžeme s napětím vyhlížet finální zasedání komise na podzim v Koreji.

Pokud člověk studuje dějiny, musí nutně dojít k závěru, že aspoň část lidského konání je dílem prachsprosté náhody. Zmatenost řidiče nástupce rakouskouherského trůnu Františka Ferdinanda v roce 1914, počasí při španělském námořním tažení na Británii v roce 1588 nebo toxičtí šneci, kteří zabránili komunistické Číně obsadit Tchaj-wan v roce 1949. Všechny tyto události (a mnohé další) nás dovedly až do současnosti částečně náhodně, a hledat v nich smysl je možná zbytečné plýtvání mentální energií. Pokud ale odhlédneme od tohoto čistě utilitárního hlediska, mapování náhod a souvislostí, které vedly k tomu či onomu fenoménu, může být velká zábava.

Konkrétně to ukázali tvůrci představení The Legend of Lunetic, které se hraje v pražském divadle NoD. Položili si totiž jednoduchou otázku - jak mohli čtyři kluci, kteří se téměř nemohli potkat, a neumí zpívat, založit kapelu a mít s ní úspěch na úrovni českých Beatles? Pokud jste se narodili v devadesátkách nebo je prožili kdekoliv jinde než v klášteře, bude vás na konci hry bolet břicho od smíchu. Připomenete si cvičení s Dádou, Kravíky i hitovky jako Máma, a odejdete domů s pocitem, že jste před třemi dekádami byli součástí něčeho naprosto výjimečného. A pokud jste mladší a devadesátky znáte jen z doslechu, běžte si je do NoDu prožít. Je to jízda.

Hubenost už dávno není jen o tom, kolik člověk váží nebo jakou velikost oblečení nosí. Tělesné proporce se staly předmětem morálního hodnocení, kde se nadváha a obezita stává selháním. Co na plat, že věda postupně odkrývá složitost rovnice tělesné hmotnosti, včetně škodlivého vlivu chemikálií v jídle nebo genetických predispozic. Kdo není hubený, je neschopný, líný a může si za to sám. Proto se do hledáčků apoštolů štíhlosti dostává nejen hmotnost samotná, ale i to, co člověk jí. Kam až taková posedlost jídlem může dospět, ukazuje film Club Zero. K vidění byl i v rámci Girl Power v Bio Oku, filmové cyklu, který se zaměřuje na filmy se silnými ženskými postavami, a nabízí k promítání jako bonus i debatu s odbornicemi na dané téma (tentokrát to byla Lesana z 3pe).

Aniž bych prozrazovala zápletku, při sledování Club Zero rychle zjistíte, že je něco hodně špatně. Mladá učitelka na elitní škole začne učit kurz „vědomého jedení“. To má mít blahodárné účinky a zachránit planetu, přitom je to jen převlečená porucha příjmu potravy. Ta není nikdy jen o samotném jídle - je často o pocitu kontroly, kterou z různých důvodů ztrácíme, nebo ani nemůžeme mít. Díky Club Zero získáte pocit, jaké to je, podobnou poruchou trpět - postupující sociální izolace, ale i paradoxní pocit nadřazenosti. Pocit, že jste vyzráli nejen na svoje tělo, ale i na celý svět. Že je tento pocit falešný, a že film nemá happy end, to vás asi nepřekvapí.

PS: Další promítání s diskuzí v rámci Girl Power bude v Bio Oku 29. května, „dávat“ budou film Priscilla. Organizuje to celé moje spolužačka z gymnázia Zuzka Černá, tak choďte, ať má radost!

Že je Andrew Scott jedinečný herecký talent, toho jsem si poprvé všimla v seriálu Sherlock. Jeho Moriarty se vymykal jakékoliv mojí představě o Holmesově nemesis, a bez přehánění mě uchvátil. Po shlédnutí seriálu Fleabag jsem pak neměla pochyb, že slova „priest“ a „kneel“ už budu mít navěky vpálené do paměti pohromadě. Díky přenosům z londýnského Národního divadla jsem Andrew Scotta mohla vidět i na divadelních prknech, a pokud tuto možnost budete mít také, nenechte si ji ujít.

Britská adaptace Čechovova Stýčka Váni, pod názvem Vanya, je one man show v pravém slova smyslu. Scott hraje všechny role, a divák má pocit, že je nejen hraje, ale i žije. Scottovy pohyby, mimika, hlas, to vše se ve zlomku vteřiny mění, jak přechází z jedné postavy na druhou. Díky jeho výkonu je divák do hry vtažen, ale není z ní zmaten. Rusko z pódia neucítíte, autoři, mezi které patří i Scott sám, si předlohu „pobritštili“, včetně jmen a reálií. Spolu s tím hra nabyla lehkosti, a ztratila něco ze své tragičnosti. Divák tak z divadla (či kina) neodejde jako Fillův Čtenář Dostojevského, ale jen jako čtenářka Telegramu od Luisy Max-Ehlerové.

Můj instagram na malou chvíli ovládlo video v hlavní roli s Lukášem Machalou, generálním tajemníkem na slovenském ministerstvu kultury. Machala v něm říká, že by ve veřejnoprávních médiích měli dostávat prostor jak lidé, co jsou přesvědčeni o kulatosti země, tak ti, co tvrdí, že je placatá. Cituji: „Je podložené, že je Země kulatá? Já se vážně ptám - je to podložené? Byl jste ve vesmíru? Nebyl, já také ne, nevím.“ V návaznosti na to publikoval server Refresher zprávu, že s tvrzením konfrontovali jediného Slováka, který ve vesmíru byl a Ivan Bella potvrdil, že Země skutečně je kulatá. Celý tento bizarní sled událostí může ilustrovat situaci na slovenské politické scéně. Kromě toho ale přemýšlím i o tom, jestli nebereme za příliš velkou samozřejmost jakýsi všeobecný přehled, a nemáme aktivně znovu a znovu potvrzovat základní rysy reality, ve které existujeme. Ne kvůli lidem jako je Machala, ale kvůli mnoha dalším, které by prosté připomenutí faktů mohlo přesvědčit o opaku. Moc práce to nedá a je to lepší, než jen hořekovat nad jejich hloupostí.