Před 30 lety se hublo snáz. Mohou za to pesticidy i mražené hotovky

Když Božena Němcová psala pohádku O Smolíčku pacholíčkovi, o obranné alianci s jadernými arzenály nemohla tušit. Přesto v podobě jezinek popsala jeden klíčový koncept, který visí nad současným NATO - jestli jen dva prstíčky ve světničce nemohou znamenat obrovský průšvih. Zmíněné prstíčky by v tomto případě vykukovaly z uniforem spojeneckých armád a světnička by představovala Ukrajinu. Tady metafora končí, otázka ale zůstává - je na stole možnost, že se vojácí členských zemí NATO přímo zapojí do bojů v Ukrajině?

Donedávna se jednalo o naprosté tabu, které by znamenalo přímý střet aliance s Ruskem. Na tiskové konferenci po summitu evropských lídrů v Paříži ale francouzský prezident Macron tuto možnost nevyloučil. Což na první pohled neznamená nic moc, v diplomatické mluvě se ale jedná o obrovský symbol. Mezi přítomnými premiéry a prezidenty podle Macrona nebyla shoda na tom, jestli kategoricky vyloučit scénář, kdy NATO pošle své vojáky jako přímou podporu. Hysterická reakce Ruska na sebe nenechala dlouho čekat. Nadšení ale nebyli ani spojenci - jako irelevantní nebo nepřijatelný tento nápad označili lídři Polska, Švédska, Itálie nebo Německa.

Sám německý kancléř Scholz ale má vroubek zrovna tak. Už dlouhé měsíce vylučuje dodání střel Taurus Kyjevu a nově to zdůvodnil tím, že nechce Německo přímo zatáhnout do boje proti Rusku. Přitom ale naznačil, že Británie a Francie, které podobné střely už dodávají, se do konfliktu de facto zapojily. Což tyto země celkem právem braly jako podraz. A aby toho nebylo málo, tak Rusko zveřejnilo nahrávku videokonference, kde si volali velitelé v německé armádě, kde přesně tohle téma řeší. A říkají, že Scholzovo otálení nechápou. Základní soudržnost NATO a EU to asi neohrozí (na to máme jiné specialisty, viz níže), každá trhlina ale dělá radost Vladimiru Putinovi. A tomu radost opravdu dělat nechceme.

PS: V podcastu Was jetzt? od německého Zeitu zazněl můj asi zatím nejoblíbenější antikompliment na Olafa Scholze - podle svých poradců je prý „beratungsresistent“, tedy vůči radám rezistentní. Niedlich.

Biblické přísloví praví „lepší je blízký soused než vzdálený bratr“. Češi by se ale přeci jen měli poohlédnout po nějakém vzdáleném sourozenci, protože blízkých sousedů ubývá. Konkrétně se to projevilo na summitu premiérů V4 v Praze, a následně i odložením společného zasedání vlád Česka a Slovenska. Na obou událostech je vidět, že mezi Českem a Polskem na straně jedné, a Slovenskem a Maďarskem na straně druhé, zeje na úrovni vlád hluboká světonázorová propast. První dvojka říká (podle mého názoru správně), že za válku v Ukrajině může agresivní Putinovo Rusko, se kterým se nedá vyjednávat a je potřeba ho porazit vojensky, protože diplomacie selže tváří v tvář ruskému orwellovskému překrucování reality (skvěle to v projevu v OSN popsal polský ministr zahraničí Sikorski). Druhá dvojka pak mluví o tom, že Ukrajinu už nemůžeme dále vyzbrojovat, protože jinak nebude mír.

Že na českém postoji něco bude, naznačuje i fakt, že Slovensko a Maďarsko „za dveřmi“ nechávají i další spojenci. Francie například Roberta Fica ani Viktora Orbána nepřizvala k telekonferenci dvaceti osmi zemí, které řeší další pomoc Ukrajině. Hovor navazoval na výše zmíněný pařížský summit, kam už nebyl pozván Orbán, Fica ale ještě s přimhouřeným okem Macron pozval. S tím je ale teď konec. Vzhledem k tomu, že Robert Fico tvrdí, že válka začala už v roce 2014 „řáděním ukrajinských neonacistů“ a obvinil EU, že podporuje vzájemné zabíjení Slovanů a s kritikou Vladimira Putina to přeháníme, by stejnou řeč asi stejně nenašli.

Osud Světové obchodní organizace (WTO) nepůsobí zrovna jako téma, které budí vášně a znamená přelom v dějinách světa. Přesto, nebo možná proto, ale může sloužit jako jeden z konkrétních projevů toho, že se geopolitické tektonické desky hýbou, a ne nutně dobrým směrem. Několik dekád globalizovaný svět žil a vydělával volným obchodem. Postupně se ale instituce, které ho umožňují, noří do irelevance. Už do dob Donalda Trumpa byla Světová obchodní organizace v kómatu, ale teď to vypadá na nové dno, na které narazila.

Ministři, kteří se účastnili letošního setkání WTO v Abu Dhabi, se neshodli na téměř žádném bodu, o kterém debatovali. Rozhodli se prodloužit zákaz cel na online obchod, což je sice zásadní, ale maličkost v porovnání s tím, že by se měla rozpadnout globalizace tak, jak ji známe. Sama ředitelka WTO Ngozi Okonjo-Iweala jednání okomentovala slovy, že „největší problém k řešení je systém jako takový. … Nacházíme se v bodě zlomu. Budeme mít i nadále přiměřeně otevřenou, integrovanou a globální ekonomiku, nebo budeme směřovat ke stále roztříštěnější a rozdělenější ekonomice?“ Aktuálně to vypadá na druhou možnost.

Úplně konkrétně to znamená, že třeba vyhynou některé druhy ryb a s tím i obživa milionů rybářů, protože se státy nedohodnou na limitech pro lov. Nebo se ze zemědělství stane čím dál větším rudým hadrem a sporným bodem, kdy se státy budou obviňovat z umělé podpory svých farmářů. Zároveň je u ledu i řešení obchodních neshod - už od roku 2019 nefunguje mechanismus na urovnávání sporů, právě kvůli Donaldu Trumpovi. Ve výsledku tak současná situace nahrává tomu, aby každý jel „na vlastní triko“, a aby ochraňoval svoje domácí firmy na úkor zahraniční konkurence. Dlouhodobě to není udržitelné ani výhodné, ale kdo je dnes schopen dělat něco dlouhodobého ve prospěch celku, ať hodí kamenem. Donald Trump, diktátoři, populisté ani krajně pravicové strany, kteří jsou všichni na vzestupu, to rozhodně nejsou.

Kanadští vědci zjistili, že stejné množství kalorií a pohybu vede u různých lidí k různým tělesným hmotnostem. Teoreticky žádné překvapení. O mnoho zajímavější je fakt, že dvě skupiny lidí, které porovnáváme, jsou ti z osmdesátých let a ti žijící v roce 2016. Jinými slovy - v rozmezí třiceti let se muselo něco stát. A to „něco“ vede k tomu, že dnes lidé ve stejném věku se stejnou stravou a pohybem váží o 10 % víc. V kontextu vracející se obsese hubeným tělem je to další dílek do zoufalé skládačky pokřiveného vztahu k vlastnímu tělu. Navíc, díky/kvůli lékům jako Ozempic je hubenost zdánlivě na dosah ruky (pokud daná ruka dosáhne na injekční stříkačku a naditou peněženku), a celebrity tak po krátkém období rádoby-pozitivního vztahu k našemu fyzičnu opět předvádějí těla jako pírko. O tom, jak byl tenhle body positivity trend odsouzen k zániku, protože je fake, psala Pavlína.

Co přesně způsobuje, že dnes bude vaše BMI v průměru o 2,3 body vyšší než by bylo před 30 lety, ještě nevíme. Hypotézy jsou tři. Zaprvé, za vyšší hmotnost může množství chemikálií, kterému jsme vystaveni (ať už pesticidy, nebo třeba PFAS). Ty mohou způsobit hormonální změny, které vedou k přibírání. Zadruhé, raketový nárůst konzumace léků, například antidepresiv, které jsou s přibíráním spojovány. Třetí hypotézou je pak měnící se mikrobiom - bakterie ve střevech jsou zásadní nejen pro celkové zdraví, ale i pro správné zpracovávání živin. Dnešní strava, která se skládá z ultrazpracovaných potravin jako mražených hotovek, umělých přísad nebo masa, mění složení mikrobiomu, který pak pracuje hůř. Pokud si tak dáte větrník dnes, vaše tělo si s ním neumí poradit tak dobře jako před třiceti lety.

PS: Ultrazpracované potraviny podle nové studie vedou k 32 zdravotním komplikacím.

PPS: Jakožto člověk, co si prošel anorexií, tohle téma považuju za velmi citlivé. Výborně o něm mluví moje fantastická kamarádka Lada a její kolegyně z projektu 3pe, určitě je sledujte na instagramu.

V porovnání s rokem 2022 si loni Evropané koupili o 36 % víc elektrických aut a Američané o 46 % víc. Ještě větší nárůst ale zaznamenaly auta hybridní - 39% v Evropě a ve Spojených státech dokonce až 65% nárůst. Z toho plyne „podezření“ na nový trend - nezanedbatelné množství lidí si uvědomuje, že auta se spalovacím motorem nejsou dobrá investice (nárůst „jen“ o cca 10 %, u dieselů dokonce podobný pokles), ale u těch elektrických mají určité obavy, a tak významně roste zájem o volbu „něco mezi“. Auta na hybridní pohon jsou i levnější, a co naopak roste, je hodnota firem, které je vyrábějí - hlavně Toyota*, Hyundai nebo Honda.

Budoucnost ale pravděpodobně přeci jen patří aluminiu elektroautům a Guardian nedávno shrnul jejich hlavní výhody. Ta jsou sice v současné době náročnější na emise uhlíku při výrobě, ale asi 80 % emisí auta vzniká až jeho používáním. Takže pokud s elektroautem jezdíte čtyři roky, zvolili jste udržitelnější variantu. I efektivita motoru je daleko vyšší - spalovací motor dokáže využít v průměru 20 % energie, které dodá benzin, motor elektroauta oproti tomu využije 95 % energie z baterie. Jak výkonné jsou samotné baterie, to už se hodně liší. Obecně platí, že v téhle oblasti jsme úplně na začátku vývoje a dá se čekat, že budou čím dál lepší. Další častou otázkou jsou vzácné kovy, které se používají do baterií. Jejich těžba je sice problematická, například kobalt je ale i ve spalovacích autech, takže za tristní podmínky při těžbě mohou specificky elektroauta jen zčásti.

Pod čarou je elektroauto aktuálně nejudržitelnější technologie, kterou máme, a celý průmysl míří tímto směrem - a pokud auta nebudeme vyrábět my, všechny je za nás vyrobí Čína. Úplně jinou otázkou je, jestli se někdy podaří vymanit z auto-centrického světa - pokud se zeptáte lidí, chtějí bydlet ve městech bez aut, ale sami auto vlastnit. Bytí člověkem je jeden velký paradox.

*Toyota zároveň čelí obvinění ze zavádějícího marketingu, protože údajně hybridy „vydává“ za elektroauta.

První asociace se zkratkou RAF je pravděpodobně britské královské letectvo, za které za druhé světové války létalo i mnoho Čechoslováků. U našich západních sousedů ale tato zkratka spíše než pýchu způsobuje mráz po zádech - pod RAF se totiž skrývá i Rote Armee Fraktion. Frakce Rudé armády byla „trojgenerační“ teroristická skupina, která útočila a vraždila od sedmdesátých do devadesátých let v západním Německu. Celkem se ví asi o osmdesáti lidech, kteří se za 27 let její existence do aktivit rámci třech generací RAF zapojili. Členku její poslední generace, Danielu Klette, teď po 30 letech zatkla policie, naplno se opět rozběhlo pátrání po jejích dalších dvou komplicích, a Německo si tak znovu připomíná léta teroru.

RAF se hlásila ke komunismu a antiimperialismu. Neméně důležité ale bylo i to, vůči čemu se vymezovala. Zakládající členové kritizovali nedostatečnou denacifikaci Německa - bývalí nacisté totiž v mnoha případech poměrně elegantně vpluli do struktur nového poválečného uspořádání, a mladým studentům tohle selhání generace jejich rodičů připadalo do nebe volající. Tento vztek přerostl ve vraždy prominentních politiků a byznysmenů, a i když to mnohé Němce šokovalo, někteří RAF ve skrytu duše fandili, protože je považovali za jakési Jánošíky bojující za správnou věc. Za správné jejich aktivity považovalo i komunistické Německo, a možná i přímo Sovětský svaz, od nichž se RAF dostávalo podpory.

Bývalí členové RAF, které teď zatýká nebo hledá německá policie, jsou bezpochyby zločinci, navíc si po oficiálním rozpuštění skupiny v roce 1998 na živobytí vydělávali loupežemi. Vzhledem k tomu, že mnohem větší problém je v Německu a obecně v Evropě krajní pravice, je ale otázka, jestli věnujeme dost energie na potírání násilí ze strany obou extrémů politického spektra. Výzkumy totiž ukazují, že obecně má větší sklon k násilí krajní pravice než levice (konkrétní výsledky uvádí, že levicoví extremisté mají o 68 % nižší pravděpodobnost násilného aktu než krajně pravicoví „kolegové“, další studie našla pravděpodobnost o 45 % nižší). I vzhledem k tomu, jak moc posilují krajně-pravicové strany po celé Evropě, se tak RAF zdá jako problém, který zůstal daleko v minulosti.

PS: Pokud se chcete o RAF dozvědět něco víc „zábavnou“ formou, doporučuju filmy Baader Meinhof Komplex nebo Mogadišu.

PPS: Nad tím, co je (americká) levice, se zamýšlí Rebecca Solnit v tomto textu.

Nemám ráda horské dráhy - prostředí kolotočů mě vytáčí a mám velké pochybnosti o bezpečnosti pouťových atrakcí. Necelé tři hodiny v kině na druhé části filmu Duna bych ale k horské dráze přirovnala, v tom nejlepším slova smyslu - vizuálně a hudebně je to naprosto strhující zážitek, ze kterého se točí hlava, a jakmile skončí promítání, chcete si jízdu zopakovat. Denis Villeneuve svojí vizí dokázal už tak populární knihu vyzdvihnout do stratosféry populární kultury, a o Duně budete vyprávět svým dětem a vnoučatům.

Na první pohled má příběh dokola omílaný a nudný půdorys - objeví se výjimečný urozený muž, který se asimiluje do romantizované orientální kultury a stane mesiášem ve světě, který ovládá testosteronové násilí, i když za oponou mají moc ženy. Duna je ale v tom nejlepším slova smyslu o mnoho náročnější, nuancovanější a - co oceňuju asi nejvíc - není v ničem prvoplánová. Ptá se na to, na čem se zakládá (politická) moc. Jestli politik/vůdce musí vždy manipulovat, aby moc získal a udržel si ji. Jestli spolu lidé vůbec mohou žít v míru nebo jestli vždy potřebují externího nepřítele. A jestli může mocný člověk být dobrým člověkem, co má i autentický osobní život.

Klasickou linku, kdy hrdina objeví svou výjimečnost a díky ní porazí zlo, rozbíjí film intimním pohledem na pochyby údajného spasitele, a podprahově se ptá na hranici mezi vůdcem a diktátorem. Kromě toho nabízí i linku skeptickou, která zpochybňuje víru v osudovost, a víru obecně. Je lepší mít naději v lepší zítřky, ať už opravdovou nebo vsugerovanou, a nebo je naděje nebezpečná zbraň a „spasení“ přinese pragmatismus? Odpověď ani na jednu ze zmíněných otázek Duna nemá, ale někdy je důležitější se vůbec zeptat.

Shania Twain ve své známé hitovce zpívá „man, I feel like a woman“. Kdyby píseň odpovídala realitě, Shania by ale místo krátkých sukní měla zpívat o tom, jak jsou ženy systémově a systematicky ignorovány v oblasti medicíny. V tomto článku jsem se dočetla, že poprvé byly ženské hygienické pomůcky testovány s reálnou menstruační krví … v roce 2023. V roce, kdy svět pobláznila umělá inteligence, nad zemí létá deset tisíc satelitů a běžně se používá technologie CRISPR na úpravu genetické informace. V tomto roce někoho poprvé napadlo na vložky nelít osolenou vodu, ale zkusit na nich menstruační krev.

Kategorií sama pro sebe je pak antikoncepce. Moje (další) fantastická kamarádka Linda mi doporučila video od NYT, ve kterém autorka popisuje její boj se snad všemi metodami, i se svým vlastním tělem. Na výběr má de facto mezi zničujícími projevy endometriózy a depresí. A propos endometrióza - v populaci touto nemocí trpí podobné procento lidí jako cukrovkou, ale léky máme - jak asi nikoho nepřekvapí - jen na jedno z těchto onemocnění, a endometrióza to není (a jen dobrat se diagnózy může trvat i dekádu). Medicína a farmaprůmysl se sice ve velkém na ženy ohlížet nezačaly, ale jiné ženy aspoň o těhle často fatálních mezerách píšou knihy. Doporučím Invisible Women od Caroline Criado Perez, All in Her Head od Elizabeth Comen a Eve, How the Female Body Drove 200 Million Years of Human Evolution od Cat Bohannon (tu doporučuje moje další fantastická kamarádka, neurobioložka Liza Mračková).

Proč chodíme do galerií? Je to proto, že bychom tam „měli chodit“, nebo proto, že nám nabízejí hluboký spirituální zážitek? A co si z vystavených děl odnášíme? Na tyhle otázky se ptají self-help guru (jak ho nazval jeden komentátor NYT) Alain de Botton a filosof John Armstrong, kteří napsali knihu o tom, jak umění sejmout z elitářského piedestalu a nabídnout ho všem. Nejen jako hezké obrázky nebo sochy, ale jako nástroj pro péči o vlastní duši. Jmenuje se Art as Therapy, a název mluví sám za sebe. Doporučím ji s upozorněním, že citlivější čtenář by měl vypnout, či aspoň ztlumit svůj bullshit radar. Premisa, že návštěvník kulturních institucí je sám zkrátka neschopný čerpat celý potenciál vystavených děl, nebo že šmahem změníme celý přístup k umění, může působit jako stejná povýšenost, ze které autoři obviňují kulturní elity.

Přesto je ale kniha dobrým impulsem pro zamyšlení se nad tím, jak kulturu konzumovat, jak je nám předkládána a jak jinak by kurátoři mohli přistupovat ke své práci. Navíc velmi oceňuji, že přímo v knize je otištěna velká spousta obrazů, na kterých jsou jednotlivé myšlenky ilustrovány, což u mnohých jiných knih případ není (což mě nutí k rušivému googlování). Místo toho je Art as Therapy vizuálně krásná, příjemně se čte a je srozumitelná i pro ty, kteří nemají zrovna titul z dějin umění.

PS: Trochu mě znepokojilo, že jedno z doporučení na obálce je od Gwyneth Paltrow. Ale nenechte se odradit.

Celý newsletter The Overview Effect na substack.com.