Nejdřív TikTok, teď Facebook. Kterou síť Trump nesnáší nejvíc?

O nedávných „volbách“ v Bělorusku exilová opozice mluvila jako o vojenské operaci. V sousedním Rusku slovní spojení (speciální) vojenská operace už jeden význam má (byť Putin už přiznal, že je ve válce). A tak by možná v případě prezidentských voleb v polovině března bylo příhodnější mluvit o divadlu. Režisér, scénárista i herec v hlavní roli byl Vladimir Putin, a program byl jasný - parodie na demokracii. Ve vedlejších rolích si zahráli tři muži, kteří kandidovali proti prezidentovi, víceméně se ale jednalo o loutky, které neměly šanci se procesu nijak účastnit, až na nějakou tu větičku v televizních debatách. Ve finále si Vladimir Putin vysloužil ekvivalent ovací ve stoje, pátý prezidenský mandát s údajnou podporou 87 %.  V roce 2000 získal 53 % hlasů, v roce 2004 71 %, v roce 2012 64 % a v roce 2018 77 %, takže aktuální výsledek je vlastně docela logický. Bohužel k němu přispěly i volby na čtyřech nelegálně okupovaných ukrajinských územích.

Nejlepší skutečné odhady mluví o tom, že zhruba pětina ruské populace Putina nepodporuje. Některé z nich jste mohli vidět na hřbitově, kde je pochován Alexej Navalný. Jiné zase ve frontách před volebními místnostmi ve velkých městech v pravé poledne o volební neděli, kam je jen asi týden před svou smrtí svolával i Navalný. Lidé se objevili v kostýmech zvířat i Barbie, do urny nalili barvu nebo rovnou zapálili volební místnost. Výzvu „Poledne proti Putinovi“ následovala i jeho vdova Julia, která si stoupla do fronty před ruskou ambasádou v Berlíně (na volební lístek podle jejích slov napsala jméno svého manžela).

Jak bude vypadat povolební Rusko, to s jistotou nevíme. Spekuluje se o další mobilizaci a odvodech do armády, nebo další vlně represí (jestli lze v Rusku šrouby vůbec ještě víc utáhnout). Jisté je to, že Putin míří k rekordu. Soudruh Stalin byl u moci 29 let, a lze předpokládat, že na konci svého aktuálního mandátu, v roce 2030, ho Putin předežene.

Maďarskou politikou před časem otřásla aféra omilostnění muže, který kryl zneužívání dětí v dětském domově. Tu podepsala prezidentka Katalin Novák, která následně rezignovala, stejně jako ministryně spravedlnosti Judit Varga. Konec prezidentky bezpochyby vyvolal větší vlny, dlouhodobější dopad ale možná bude mít odchod druhé jmenované dámy. Její rezignace totiž do veřejného prostoru katapultovala jejího exmanžela. Péter Magyar po rezignaci své bývalé ženy nejdřív do médií vystoupil s pikantními informacemi z nitra Orbánova režimu, kterého byl součástí - ve zkratce mluví o propagandě, korupci a kleptokracii. Teď se rozhodl, nejspíš na základě náhlého zájmu a popularity, vstoupit do politiky.

Oznámil založení centristické strany, a podpořit ho přišly tisíce lidí (více než na Orbánovy mítinky). Aktuálně by ho volilo asi 13 % lidí, další parlamentní volby ale v Maďarsku budou až v roce 2026. A do té doby může Péter Magyar (jehož jméno - správně patrioticky - znamená Maďar), zmizet v propadlišti dějin. Každý, kdo se vrhne do nerovného boje s režimem Viktora Orbána ale zaslouží minimálně pozornost, ne-li respekt.

V některých situacích člověk dojde k závěru, že vyčerpal už všechny superlativy a pro zhodnocení nějaké situace už zkrátka nemá lingvistickou výbavu. Podobně se cítím ohledně stavu pásma Gazy, které už je po 24 týdnů místem extrémů a protikladů. Nedostatek jídla (možná válečný zločin), příliš mnoho bomb. Nedostatek lékařů, příliš mnoho vojáků. Nedostatek přístřešků, příliš mnoho ruin.

Zároveň není Gaza jediným takovým místem, a peklo na zemi zažívá i Haiti. Právě ostrovním peklem na zemi jsem ho nazvala již loni v červnu, nyní se ale situace ještě zhoršila. Země nemá jediného zvoleného představitele, protože nebylo možné uspořádat volby, a tři roky po zavraždění prezidenta Moise je po rezignaci přechodného prezidenta Henryho země bez vedení. Hlavně v hlavním městě Port-au-Prince tak vládnou gangy, a nabízí se slovo krutovláda (k bizarnosti celé situace přispívá i to, že nejmocnějším mužem je aktuálně lídr gangu s přezdívkou Barbecue). Pořádek měla v zemi nastolit keňská armáda pod hlavičkou OSN, její zapojení je ale nakonec nejisté. Naději na změnu přinesla dohoda vytvořit prezidentskou radu, která má vybrat nového premiéra a naplánovat volby.

Třetím pekelným ohniskem je Súdán, kde je na útěku před násilnostmi, které začaly v dubnu 2023, 7 milionů lidí. Většina z nich do okolních zemí, kde musí čelit katastrofálním podmínkám - nemají možnosti se o sebe sami postarat, a humanitární pomoc je nedostatečná. Návrat zpět domů se zdá nepravděpodobný, a tak jsou miliony Súdánců v nepříjemném limbu. Navíc mnoho uprchlíků utíká po několikáté, již dříve muselo utéct z jiných oblastí, jako je Etiopie. EU mezitím chystá balík sedmi a půl miliard euro do roku 2027 pro Egypt, který má zastavit pohyb lidí z Gazy a právě Súdánu do Evropy. Egypt se tak zařadí vedle Tunisko a Mauretanii jako další pomyslný val, který má zabránit lidem dostat se přes Středozemní moře. Jak pomůžeme Súdánu, to není jasné.

Irská gaelština nemá slovo pro ano a ne, přesto Irové jedno silné „ne“ nedávno řekli.

Ještě nedávno se Irsko řadilo k jedněm z nejkonzervativnějších států Evropy, v posledních letech ale nastal pozoruhodný obrat. Po sérii skandálů se veřejnost odklonila od církve a schválila zákony civilizovaného světa, konkrétně manželství pro všechny páry a právo na interrupci. Symbolickou třešničkou na dortu měly být změny ústavy, které by rozšířily definici rodiny mimo rámec manželství a odstranily by zmínky o „povinnostech žen v domácnosti“ (a přidaly zmínku o roli pečujících osob). Pro změny byly všechny vládní a téměř všechny opoziční strany, proti byly jen strany menší, a nepřekvapivě Irská katolická biskupská konference a další církve. Referendum o změnách proběhlo symbolicky na 8. března, na Mezinárodní den žen. Co slavit ale nebylo, protože většina voličů změny ústavy odmítla.

Na první pohled to vypadá tak, že se Irové odklonily od svého předchozího liberálního směřování, kdy jich v roce 2015 pro manželství pro všechny v referendu hlasovalo 62 % a o tři roky později pro právo na interrupce 66 %. Druhý pohled ale ukazuje prozaičtější realitu, kdy hlavní důvody pro odmítnutí byly dva - pro některé voliče změny nebyly dostatečné, a tak se rozhodly je odmítnout. Další občany pak mohla odradit zmatená kampaň vlády, která nedokázala vzbudit takový zájem a nadšení jako v letech 2015 a 2018. Z prvního žádné výrazné poučení neplyne, společnost se zkrátka nikdy úplně neshodne, co je „dost“ a co „příliš“. Povinnost vlády se jasně a srozumitelně vyjadřovat k tomu, proč dělá, co dělá, a potřeba pracovat i s emocemi, to je lekce i pro nás.

PS: Irský premiér Varadkar - nejspíš ne úplně náhodou - dva týdny po neúspěchu referenda rezignoval.

PPS: Zajímavá je role tzv. lidových shromáždění, citizen assemblies. Jedná se o 99 náhodně vybraných občanů, kteří mají simulovat demokratickou debatu napříč společností, a je otázka, jestli se nejedná o vzor, který by mohly následovat i další státy. Píše o nich Guardian.

Války a diktátoři jsou sice důležitými tématy dnešní doby, ale ve skutečnosti nás všechny v posledních týdnech zajímala jediná věc - kde je Kate Middleton alias Catherine, princezna z Walesu. Na veřejnosti ji nikdo neviděl od Vánoc, 16. ledna se měla podrobit plánované operaci břicha a odo Velikonoc se měla zotavovat doma. Poté, co se začalo spekulovat, co přesně s ní je a proč to bulvár neřeší, objevila se na oficiálních i neoficiálních fotkách a videích, které se ale ukázaly různými způsoby problematické. Buď na nich vůbec nemá být Kate, nebo v případě oficiální fotografie z 10. března došlo k zásadním úpravám, takže se mohlo jednat o falzifikát. Ředitel zpravodajství agentury AFP kvůli tomu dokonce Kensingtonský palác označil za naprosto nedůvěryhodný zdroj a řekl, že opatření po zveřejnění oficiální fotografie ke Dni matek jsou typická spíše pro fotografie ze státních tiskových agentur Severní Koreje a Íránu.

V pátek večer Kate ve videu oznámila, že za její nepřítomností stojí vážná diagnóza - během zmíněné operace lékaři zjistili, že trpí rakovinou a podstupuje chemoterapii. Divokým spekulacím je tedy konec, otázky ani pozornost ale jen tak nezmizí. Do jaké míry mediální pozornost může za to, že se Kate v tuto chvíli vůbec „přiznala“, to ví jen ona sama.

Od začátku roku 2024 do poloviny března bylo o Catherine napsáno 276 000 článků, což je asi třikrát více než o americkém prezidentovi Joeovi Bidenovi a bývalém prezidentovi Donaldu Trumpovi dohromady. Což trochu kontrastuje s dlouhodobou strategií královské rodiny „never complain, never explain“ (nikdy si nestěžuj, nikdy nic nevysvětluj). Zároveň další heslo, kterým se řídila královna Alžběta II., znělo, že královská rodina „has to be seen to be believed“, že musí být vidět, aby v ní lidé věřili. Možná proto je vztah královské rodiny a britských médií symbiotický, nebo kartelový, záleží na úhlu pohledu. New York Times dokonce celé aranžmá, včetně údajných nafouknutých neshod Meghan a Kate, nazvaly „chléb a hry“. Otázkou také je, jestli náhodou to, že se celá věc zdánlivě vymkla z rukou, nesouvisí s novým králem, který nemá PR tak v malíku jako jeho zesnulá matka.

Pokud máte TikTok, bojíte se o svá data? Já osobně jsem si ho kvůli návykovosti i pochybám o bezpečnosti nikdy nezaložila, celkem asi 11 % Čechů (a 43 % mladých) ale aplikaci má. Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost sice před používáním aplikace varoval, to se ale vztahuje především na ty, kteří mají ze svých zařízení zároveň přístup ke kritické infrastruktuře. Jinak můžete TikTokovat (?) jako chcete. Ve Spojených státech jsou čísla vyšší, TikTok tam má asi každý třetí (podle některých statistik i každý druhý). Přesto se valná většina politické reprezentace, zatím ve Sněmovně reprezentantů shodla, že TikTokovat by Američané měli jen za specifických podmínek.

Konkrétně by mateřská firma ByteDance měla TikTok prodat někomu ve Spojených státech, aby nebyla aplikace nijak napojena na čínský režim (kde jak známo každý ze zákona musí spolupracovat se státostranou, pokud si o to řekne, i když ne všechny big tech firmy to dělají s nadšením). Konkrétní strach je dvojí - jednak bezpečnost dat, a jednak síla TikToku jako zdroj informací. Čína má - podle tohoto výkladu - moc nad názory svých uživatelů, a může cenzurovat a ovlivňovat obsah. Což může být Američanům trochu jedno v případě informací o Náměstí nebeského klidu, ale pokud by se v budoucnu jednalo například o invazi na Tchaj-wan, tak třetina mladých, kteří mají TikTok jako hlavní zdroj, budou žít v hodně jiné realitě. A obecně asi nechcete, aby váš nepřítel měl pod kontrolou zdroj informací vaší populace.

TikTok má spojence, který s ním ještě v roli prezidenta měl stejné plány jako teď navrhuje výše popsaný zákon, a sice Donalda Trumpa. Jako další příklad očividné bezpáteřnosti Trump aktuální návrh zákona kritizoval s tím, že to nahraje Marku Zuckerbergovi. Který ho - shodou okolností - vykopl ze svých platforem. (doslova napsal „If you get rid of TikTok, Facebook and Zuckerschmuck will double their business. I don’t want Facebook, who cheated in the last Election, doing better. They are a true Enemy of the People!“* Asi to mluví za sebe, více o Trumpových motivacích tady). Za pravdu Trumpovi nedám, ale na jednu důležitou věc narazil - máslo na hlavě mají platformy všechny, a případným odprodejem části TikToku se vyřeší jen malá část problémů, které sítě přinášejí.

PS: Podle Politica je mezi europoslanci-tiktokery disproporčně hodně těch krajně-pravicových.

*Pokud se zbavíte TikToku, Facebook a Zuckerschmuck zdvojnásobí svůj byznys. Nechci, aby se Facebooku, který v posledních volbách podváděl, dařilo lépe. Jsou to skuteční nepřátelé lidu!

Kate Winslet je jedna z hereček, která mě doprovází téměř celý můj život. Moji rodiče usoudili, že jako dobrý první film, který svému dítěti pustit, je Titanic, a tak je její Rose vůbec první filmová hrdinka, se kterou jsem se setkala. Od té doby dospěla, nasbírala spoustu ocenění (včetně Oscara) a dnes mimo jiné kriticky hovoří o tom, jak se svět, a specificky filmový průmysl, chová k ženám. Svoji malou „odplatu“ možná získala tím, že aktuálně hraje autokratickou hlavu státu fiktivní středoevropské země v seriálu The Regime, kde své oponenty posílá do vězení a šikanuje všechny okolo sebe. The Regime je minisérie o šesti dílech, a první tři, které jsou k dispozici, jsou zatím jeden velký argument, proč nedat moc jednomu člověku. Není to nejlepší seriál, který kdy uvidíte - není například jasné, na čem přesně se zakládá moc kancléřky Eleny, a příběh se jen málokdy dostane za zdi jejího paláce. I jako politická satira je The Regime možná trochu plochý.

I přes tyto výhrady ale stojí za to The Regime vidět, a to ze dvou důvodů. Ten první je Kate Winslet, která jako neurotická, hypochondrická, svůj lid milující (a manipulovatelná) diktátorka září. A druhý důvod jsou detaily - obří stůl a lá Putin, u kterého přijímá americkou delegátku, měnící se účes a oblečení v návaznosti na děj, jazyk používaný k obhajování kroků, které známe i z „popisu“ konspiračních teorií v reálném životě. To vše je součástí politické komunikace, která možná ve fiktivním světě vypadá směšně, ale přesto ji vidíme všude okolo sebe (stačí si vybavit kohouta s údajnými obilně-sommeliérskými schopnostmi).

V práci mi bylo jednou řečeno, že je skoro až otravné, jak jsem důsledná, a že mě snad baví, když mě někdo opravuje a šťourá mi do mých materiálů. Na tuhle historku jsem si vzpomněla při čtení knihy psychologa Adama Granta Think Again, která je celá o tom, jak intelektuálně nedostateční všichni jsme, a co proti tomu dělat. Miloše Zemana moc často necituji, ale jeho prohlášení o tom, že jen idiot nemění své názory, je zcela ve shodě s poselstvím Grantovy knihy. Má tři základní části - jak přemýšlíme (a měli bychom přemýšlet) na úrovni jednotlivce, jak férově a přesvědčivě debatovat a na konec jak zlepšit vzdělávání a postupy na pracovišti. Grant pracuje s archetypy prokurátora, kazatele, politika a vědce, a jen poslední zmíněný má podle něj otevřenou mysl a nástroje k tomu, přemýšlet správně.

Cestou k úspěchu obecně je podle Granta v tom, nesvázat svoji identitu s obsahem našich názorů, ale s jejich formou. To znamená, každý jeden názor, který mám, se může ve světle nových argumentů změnit. Zároveň ale v čase konzistentně svoje názory zkoumám a zpochybňuji. Žádná jedna kniha z vás neudělá lepšího člověka, z Think Again ale může čtenář přeci jen odejít jako trochu jiný člověk - pokornější ve svých názorech, více zpochybňující zažité „pravdy“, lepší posluchač i debatér.

Ať vedete debatu o jakémkoliv tématu, dříve nebo později skončíte u (nedostatečnosti) vzdělávání. Vyzkoušeno za vás. Jak přesně má ale vypadat to dobré, správné vzdělání, to už je složitější diagnostika. Příhodné by asi bylo začít u pojmenování toho, co přesně je se současným systémem špatně, a v tomto ohledu doporučuju esej pedagoga Radima Šípa v Deníku N. Má provokativní název Všichni jsme produkty polovzdělanosti, a problém vidí v tom, že to, co považujeme za vzdělání, dětem ve skutečnosti nedá žádné nástroje k tomu, jak po zbytek života kultivovaly svoji mysl*. Nepřipisuje chybu nám, kořeny už vidí v dědictví sahající až k Platónovi. Ten totiž, jako praotec naší myšlenkové architektury, podle Šípa selhal stejně jako selhává naše dnešní školství. Vyvíjející se politicko-společenské uspořádání vyžadovalo/vyžaduje od svých občanů něco, na co nebyli/nejsou vybaveni, a systém je přívětivý pouze k malé skupině lidí. Výsledkem je společnost polovzdělaných, kteří formálně školami prošli, nic si z nich ale neodnesli. Platón nakonec místo intelektuálního rozvoje upřednostnil autoritářství, otázkou teď je, co upřednostníme my.

Základním faktorem zmíněné výuky je situace, v níž žádná vnější autorita – učitel, rodič či nějaký jiný vůdce – není předem garantem správnosti poznatku. Poznatek se stává pravdivým nikoli tím, že to někdo tvrdí, anebo tím, že mechanicky následujeme autoritou vyžadovaný postup. Poznatek se stává pravdivým až na základě toho, že problém je uspokojivě, tedy někdy rychleji, někdy zajímavěji, někdy komplexněji vyřešen a že je vyřešen jen dočasně, tedy jen do té doby, než se najde ještě rychlejší nebo zajímavější nebo komplexnější řešení.

*Je otázka, jestli kultivace mysli je vlastně společensky žádoucí či nutná. Dokud ale máme politický systém, který staví na informovaných rozhodnutích jednotlivců, za mě je odpověď ano.

Podle každoročního žebříčku nejšťastnějších zemí světa jsou lidé nejvíc happy ve Finsku. Údajně je to díky tomu, že štěstí tam není bráno za hru s nulovým součtem, takže se Finové tolik neporovnávají a nemají tendenci si závidět. Dávají důraz na vzájemnost a pobyt v přírodě, a budují společnost, kde se netvoří velké nerovnosti. A nebo se také řídí citátem dánského „kolegy“ Sørena Kierkegaarda: „Lidé se spokojí s mírou zoufalství, kterou snesou, a nazývají ji štěstím.“

Celý newsletter najdete zde.