Velryby s lidskými právy. V Pacifiku je vnímají jako předky, mají je chránit zákony

Shodou okolností jsou aktuální německá a česká vláda u moci zhruba stejně dlouho. Mnoho kroků a rozhodnutí musely činit ve stínu ruské agrese, další ale nevypovídají nic o geopolitické orientaci, ale spíš o té společensko-hodnotové. V tomto ohledu se Česká republika s neratifikovanou Úmluvou proti násilí, polovičatému manželství pro všechny nebo pokračující nutnosti kastrace pro úřední změnu pohlaví nemá příliš čím chlubit (i když redefinice znásilnění je úspěch). Německá vláda složená ze dvou levicových stran a jedné liberální je v tomto ohledu o mnoho „lidštější“. Poslední jmenovaná FDP sice často sype písek do soukolí mnohým ekologicko-ekonomickým plánům a nápadům, společensky se ale Německo za aktuální vlády posouvá.

Vláda díky těmto opatřením ale nezískává jen ovace, čelí i obviňování, že se stará jen o menšiny a ne většinu. Přitom společnosti a státy bychom měli hodnotit podle toho, jak se staví ke svým nejzranitelnějším. Jestli s nedůvěrou, zákazy a striktní nárokovostí, nebo s důvěrou, možností svobodné volby a beze strachu ze sdílení práv i povinností.

PS: Co naopak legální v Německu dál nebude, jsou potraty. Ty jsou oficiálně pouze nestíhané a „tolerované“, a vládní komise nedávno doporučila jejich legalizaci. Část koalice se ale obává, že se téma zpolitizuje a paradoxně by mohlo dojít k restrikci zákonné úpravy, a tak vůle řídit se doporučeními expertů bude nízká.

Po Sofa-gate (když nechal turecký prezident Erdogan potupně sedět Ursulu von der Leyen na gaučíku) a Quatar-gate (když si europoslanci nechali platit za lobbing od třetích zemí) řeší Brusel další skandál. Zmocněnec pro malé a střední podniky měla být symbolická pozice bez honoráře, nyní je to ale 15 000 eury měsíčně ohodnocená důležitá role. Proto celou bruselskou bublinu eufemisticky řečeno překvapilo, když výběrové řízení nevyhrála ani jedna ze dvou žen, které se dostaly do jeho finále, ale kandidát, který skončil na třetím místě - europoslanec za německou CDU Markus Pieper.

O vítězi rozhodla předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen a na její hlavu se také snáší nejvíce kritiky. Jmenování Piepera by dále prohloubilo geografickou nevyrovnanost nejvyšších pozic v EU, Němců a dalších národností ze „starých“ členských států je ve vedoucích pozicích 73 %. Vítězka výběrového řízení, česká europoslankyně Martina Dlabajová, tak mohla být jednou ze zástupkyň nových členských států, která by tuto nerovnováhu mohla pomoci vyrovnat. Ale Ursula řekla „nein“. Důvod, proč se tak rozhodla, může být poměrně prozaický - Pieper je ze stejné strany jako von der Leyen a je rok evropských voleb, ve kterém si dosavadní předsedkyně Komise chce svůj job ponechat. Proti jejímu rozhodnutí se ozvali kolegové z Komise i nadpoloviční většina europoslanců. Pieper se pár hodin před nástupem do funkce přeci jen rozhodl rezignovat a nový zmocněnec bude až po volbách v červnu, pachuť ale zůstává.

Není to zdaleka jediná skvrna na reputaci von der Leyen, která jinak platí za kompetentní a tvrdě pracující. Stále uspokojivě nevysvětlila své textovky s ředitelem firmy Pfizer na začátku pandemie Covidu (tato kauza má přezdívku, hádáte správně, Pfizergate), a začal ji kvůli tomu vyšetřovat Úřad evropského veřejného žalobce. Obecně její působení v úřadu vede k dojmu „včelí královny“, která nekonzultuje, co má, nepotrpí si na transparentnost a srší z ní arogance moci.

„Válka je pouze pokračování politiky jinými prostředky,“ to řekl slavný pruský generál a stratég Carl von Clausewitz. To může být z jistého úhlu pohledu pravda, ale politika se může dělat i v šedé zóně někde mezi válkou a mírem. Vezměte si Írán a Izrael. Vzniku Izraele Írán nijak zvlášť nefandil, mezi rokem 1953 a islámskou revolucí v roce 1979 byl za vlády šáha Rézy Páhlavího naopak spojencem USA i Izraele. Od dob, co mu vládnou Ajatolláhové, a nejpozději od války v Perském zálivu v roce 1991, jsou vztahy ale opět nepřátelské -  režim odmítá uznat Izraeli právo na existenci. Země spolu nikdy nevedly otevřenou válku, o mírovém soužití ale řeč být rozhodně nemůže.

Írán to má k Izraeli poměrně daleko, přímo v sousedství má ale několik svých spojenců (proxies) - Hizballáh v Libanonu, Húthie v Jemenu, syrského diktátora Bašára Asada, šiítské milice v Iráku a v neposlední řadě palestinský Hamás. A s mnohými z nich je Izrael v pravidelném konfliktu. Izrael pak útočí -nepřiznaně - i přímo na Írán, ať už hackerskými útoky nebo přímými atentáty, především zacílenými na iránský jaderný program. Poslední takový úder přišel 1. dubna, a to v podobě útoku na íránský konzulát v Damašku. Írán slíbil odplatu a ta přišla v noci ze 13. na 14. dubna v podobě dronů, střel s plochou dráhou letu a balistických raket. Byl to první přímý útok na Izrael z íránského území vůbec a zapojili se právě i spojenci z Libanonu, Sýrie, Jemenu a Iráku.

Škody v Izraeli byly minimální, 99 % střel nezasáhlo svůj cíl. Byla pouze trochu poničena jedna letecká základna a šrapnel zranil jednu beduínskou dívku. Pro zajímavost - nasazení protiraketových systémů přišlo Izrael v přepočtu na asi 30 miliard korun, a to sestřelil jen asi polovinu střel, o zbytek se postarali jeho spojenci. Do obrany Izraele se zapojily i Spojené státy, Velká Británie, Francie a sousední Jordánsko. Vše nasvědčuje tomu, že Írán chtěl demonstrovat svou sílu, nechtěl ale způsobit velké škody, které by byly záminkou k tvrdé izraelské odpovědi (ta podle posledních zpráv přišla v podobě dronového útoku na centrum obranného a jaderného průmyslu).

Šedá zóna mezi válkou a mírem je z velké části i o psychologii. Nepřiznané útoky a placení proxies je tak jakýsi velmi nákladný a riskantní způsob komunikace - Írán signalizuje Izraelcům, že je nenechá na pokoji, Izrael zase posílá zprávu, že nebude tolerovat íránský jaderný program. Naposled Izrael útokem na vysoce postavené íránské velitele v Sýrii signalizovala připravenost prevenitivně zneškodňovat nepřátele a íránská odplata za to byla efektní, ale situaci neměla eskalovat. Dramatický, ale efektivní způsob posílání vzkazů. Hlavní riziko tkví v tom, že tahle „tichá pošta“ může mrknutím oka přerůst v ohlušující reálnou válku tím, že se někdo zkrátka přepočítá v tom, jak si (ne)válčící strany své kroky vyloží.

Relativní nečinnost tváří v tvář katastrofickým vyhlídkám pro klima vhodné pro lidský život může vést k zoufalství a apatii. Běžné formy protestu nefungují, a přesto se podařilo udělat spoustu práce (prozatím jsme odvrátili scénář oteplení o čtyři nebo pět stupňů, kam jsme mířili ještě v roce 2015), ale pořád to není dost. Každý z posledních měsíců lámal teplotní rekordy - v roce 2023 byla průměrná teplota vyšší o 1,46 °C v porovnání s předindustriální érou, v Česku o 2,2 °C. Vědci teď s napětím sledují, jestli se globální teploty vrátí do předchozího nového normálu v souladu s klimatickými modely, nebo jestli se naše planeta rozhodla, že „když už, tak už“ a na další vývoj naše tabulky a předpovědi budou krátké. Podle NASA se uvidí v srpnu, jestli se teploty stabilizují, nebo jestli se ocitneme „v neprobádaném území“.

Lidé jsou ale kreativní bytosti, a kromě přizpůsobování se novým podmínkám k životu vynalézavě přistupují i k pokusům o to, donutit státy chovat se zodpovědně. Jednu cestu našly švýcarské seniorky, které zažalovaly svoji vládu za to, že jim probíhající změna klimatu upírá jejich práva. A že vláda nekoná dost pro to, aby jim je zajistila. Jejich žaloba se spolu se dvěma dalšími dostala až k Evropskému soudu pro lidská práva a penzistkám dal za pravdu. Švýcarsko tím, že nesplnilo své klimatické cíle, nese zodpovědnost za to, že seniorky musí ve vedrech zůstávat osamocené doma, nemohou žít kvalitní život a hrozí jim předčasné úmrtí. Tento rozsudek je první, který takto přímou linku mezi právy občanů a environmentálními povinnostmi států nakreslil. A nejspíš nebude poslední.

Jiný způsob, jak svým malým dílem přispět k ochraně všeho živého, našla skupina ochránců přírody z Nového Zélandu a okolních ostrovů. Iniciativu Hinemoana Halo založili původní obyvatelé Pacifiku v rámci COP27 v Šarm El Šejku, a jejich práce po dvou letech nese ovoce. V přelomové mezinárodní smlouvě lídři Pacifických národů uznali právní subjektivitu velryb. Původní obyvatelé mají silný vztah k oceánu (možná jste viděli disneyovku Moana, tak zhruba tak) a velryby považují za své předky. Nejde ale jen o legendy a identitu, spousta ostrovních národů může přijít o živobytí a s rostoucí hladinou moří i o půdu pod nohama, pokud se ekosystém Pacifiku nepodaří ochránit. Smlouva navazuje už na dřívější udělení právní subjektivity řece Whanganui na Novém Zélandu. Podobné kroky jsou základem pro pevný právní rámec ochrany, ať už řeky nebo oceánu nebo velryb, který bude závazný a - snad - i funkční.

Rajčata, okurky, feta nebo balkánský sýr.

Chleba, rajčata, česnek, bazalka.

Špagety, česnek, chilli paprička.

Všechno má oblíbená jídla a všem ve výčtu ingrediencí chybí jedna zásadní - olivový olej. Ten se totiž stává luxusní komoditou a je možné, že s ním standardní domácnost bude brzy muset nakládat jako se sváteční přísadou, a aglio olio bude nedosažitelná pochoutka. Za rekordními cenami, které se už od loňska meziročně zdvojnásobují, stojí - jak jinak - lidmi zapříčiněná změna klimatu. Sucho, krupobití a záplavy, to vše drtí evropské výrobce. Španělsko, největší producent, čeká asi poloviční úrodu v porovnání s průměrem, a Itálie a Řecko, které jsou hned v závěsu, na tom nejsou o nic lépe. Situaci nepomáhá ani fakt, že čím vzácnější olej je, tím spíše se okolo něj vytvoří kartely velkých prodejců, které ceny vyšponují ještě výše. A stoupá i přímo kriminalita - olivový olej je ve Španělsku nejkradenější zboží vůbec. 

Kdo někdy použil seznamovací aplikaci, pravděpodobně si prošel širokou škálou emocí od nadšení, vzrušení, až po zklamání, znechucení a zoufalost. Tomu odpovídá nejen žitá zkušenost, ale i data. Například - statistiky okolo roku 2020 byly, minimálně pro muže, tristní - genderový poměr na aplikaci byl 75 % mužů na 25 % žen a nezanedbatelný počet mužů neměl jediný match (nenašla se žádná žena, o kterou projevil zájem, která by se s ním chtěla propojit). Nová generální ředitelka Tinderu si v té době dala za cíl na aplikaci nalákat více žen a udělat ji bezpečnější. To se částečně povedlo, ale zmíněná CEO nadále měla pochyby o tom, jestli aplikace jako Tinder nejsou jen falešná naděje - uživatelé jsou tlačeni do nekonečného koloběhu bezvýsledného hledání, aniž by jim aplikace skutečně pomohly najít trvalé vztahy.

A tak Renate Nyborg před dvěma lety dala výpověď a ponořila se do tématu neoddělitelného od jejího posledního zaměstnání - samoty. Založila vlastní start-up, Meeno, jehož cíl je jednoduchý - za asistence umělé inteligence uživatelům radí se vztahy ve světě, který je čím dál tím víc definovaný osaměním a pocitem prázdnoty z online interakcí, které postrádají smysl a hloubku. Nyborg věří, že její terapeuticko-sokratovský chatbot pomůže uživatelům přemýšlet nad svými vztahy - romantickými, přátelskými i pracovními - jako nad dovedností, ke které jsou potřeba komunikace, energie i trpělivost.

Kritika Nyborg a jejích investorů se přímo nabízí - poslední roky tvořili digitální ekosystém, který vytvořil armádu osamělých lidí, kterým teď prodají zdánlivé řešení. Řešení, které navíc jen prohlubuje existující problém - nedostatek lidských interakcí má vyřešit chatbot? Podle dosavadních dat ale Meeno může fungovat - používají ho hlavně muži, hlavně jako prostor pro reflexi. Muži tradičně mnohem méně chodí na terapii a jsou tak sami nejen na své osamění, ale i na výzvu, jak ho řešit. Dosavadní uživatelé se Meeno ptají hlavně na vztahy přátelské, což je také nadějné - nezdravá fixace na párové soužití brání lidem vytvářet si zdravou síť všech různých vztahů.

Nyborg teď postupně spouští aplikaci po celém světě a slibuje, že nebude mít žádné z nástrah klasických sociálních sítí - návykovost, reklamy, porušování ochrany soukromí. Zázračně řešení všech našich problémů nejspíš nenašla, pokud by se ale více technologických bossů poučilo z chyb svých předchůdců a svých vlastních, bude život o něco snesitelnější. A méně osamocený.

„Naděje“ není zrovna slovo, které si dnes, nebo kdykoliv v posledních dvaceti letech, člověk spojí s Palestinci. Tuším, že důvod k ní byl naposled v roce 1993. Přesto se ale jedno jméno ve spojení s tímto slovem skloňuje víc než všechny ostatní - Marwan Barghouti. Podcastová sekce The Economist vydala jeho profil a stojí za poslech. Barghouti, přezdívaný palestinský Mandela, už dvacet let sedí ve vězení a přesto, nebo možná právě proto, do něj Palestinci vkládají tolik nadějí.

Barghouti se do veřejného života zapojoval od mládí. Narodil se na okupovaném Západním břehu Jordánu, v Kobaru. Přelomovým okamžikem v jeho životě bylo bezdůvodné zastřelení jeho psa Izraelci, když mu bylo 13. Od té doby byl politicky aktivní, už v 15 letech se přidal k hnutí Fatáh. V té souvislosti byl také poprvé Izraelem zatčen. To ho ale neodradilo, naopak, založil studentské křídlo Fatáhu, ve kterém prožil i první intifádu. Tu vedli právě studenti a Barghouti byl následně odsunut do Jordánska, jehož populaci z poloviny tvořili palestinští uprchlíci.

Tou dobou už byl ženatý se svou ženou Fadwou, skrze kterou za posledních dvacet let mluví na veřejnost. S Fadwou tvořily fascinující „power couple“ - když byl zvolen poslancem do palestinského parlamentu, Barghouti bojoval za vytvoření výboru pro ženská práva a zároveň podporoval Fadwu v kariéře úspěšné právničky. Sám ale byl úspěšný také - byl miláčkem ulice a symbolizoval naději na mírové soužití mezi Izraelci a Palestinci. Pak se ale ukázalo, že dohody z Osla z roku 1993 v sobě nesly extrémní mocenskou nerovnováhu a situace Palestinců se nijak nezlepšila. Hamás na straně jedné a izraelská náboženská pravice na straně druhé dál podkopávaly vzájemnou důvěru. A tak změnil taktiku i Fatáh. Barghouti se dostal do vedení paramilitární jednotky Tanzim a za druhé intifády byl zatčen a ve svých 45 letech odsouzen na doživotí.

Barghouti ve vězení dostal přezdívku profesor. Své vězně vyučuje, sám se učí cizí jazyky a a od své rodiny si žádá stále nové knihy. Čte západní autory a svému synovi doporučil číst i (Izraelce) Juvala Harariho. Respektive to vše dělal před 7. říjnem 2023, poté o něm nic moc nevíme. Od dalších vězňů ale víme o brutálním zacházení s Palestinci v izraelských věznicích, a proto je tu i možnost, že se Barghouti z vězení už živý nedostane. Podle dostupných informací je na samotce se sníženým přídělem jídla, je pravidelně bit a má podlomené zdraví. I pokud by propuštěn byl, není jasné, zda mladá palestinská populace ve finále přijme starého lídra, ale ne nadarmo se říká, že naděje umírá poslední.

Člověku se těžko hodnotí jevy a události, kterých je součástí v ten daný okamžik. Proto se nám těžko analyzuje, kromě měnícího se světového řádu, i náš vztah k technologiím. Možná za to může jejich překotný vývoj - než jsme si zvykli na mobily, už je tu AI, ale zčásti je na vině právě i náš nedostatečný odstup. Můj oblíbený komentátor vztahu lidí a technologií L. M. Sacasas se o tyto analýzy přesto pokouší, a dle mého názoru často úspěšně. Naposledy se zaměřil na návykovost bytí na internetu.

Sacasasova esej je reakce na teorii Teda Gioia, ve které tvrdí, že se naše kultura posunula od zábavní kultury (entertainment culture) ke kultuře rozptýlení a závislosti, kultuře řízené dopaminem. Sacasas to ale považuje za přílišné zjednodušení, a místo toho nabízí nuancovanější pohled. Náš vztah k internetu nechce kreslit jako čistou závislost, protože to naznačuje, že nemáme žádnou kontrolu nad svým chováním. Spíše je pro něj zásadní lidská nevole či strach z toho, být sám se sebou a svými myšlenkami, prokrastinace a (falešný?) příslib lidské blízkosti a vzájemnosti. Internet, a hlavně sociální sítě, tak jsou zdánlivou odpovědí na naše potřeby a touhy. A to nejen ohledně mezilidských vztahů, ale i touhy se vzdělávat. Lidí je na sítích plno, skutečné propojení ale přijde zřídka, stejně tak je internet plný informací, vzdělání ale zdaleka nezaručí.

Nemám příliš mnoho „crushů“ na celebrity, možná až na Davida Tennanta, za to mám ale „vysněné kamarády“. Ne, že bych si chtěla stěžovat na své současné přátele (jste všichni skvělí <3), ale pokud bych si k nim mohla vybrat ještě pár lidí do party, jako prvního bych zmínila Briana Coxe. Fyzik (a rocková hvězda) s podmanivým hlasem (a severoanglickým přízvukem) je jedním z mých nejoblíbenějších popularizátorů vědy a v polovině dubna poprvé v rámci svého přednáškového turné přijel do Prahy. Cox má vystudovanou fyziku částic, jeho záběr je ale mnohem širší.  Témat přivezl hned několik - historie vesmíru, základ teorie relativity, nejnovější poznatky o černých dírách a pod tím vším bublající filosofické otázky, kdo jsme a jaký je vůbec smysl bytí. Kdybych jeho přednášku viděla na střední škole, pravděpodobně by mě tahle jedna zkušenost přesvědčila k tomu, abych šla studovat (astro)fyziku.

Sílu svého oboru v reálném světě ukázal na úplný závěr dvouhodinové show, a to když vyprávěl o své zdravici směrem ke světovým lídrům na klimatickém summitu v Glasgow. Ve zhruba dvou minutách, určené k přivítání všech přítomných, si prý odpustil pozdravy a prezidentům a premiérům připomněl, že je jejich osobní zodpovědnost, jak bude vypadat život na planetě Zemi. A protože je možné, že jsme široko daleko jediné živé bytosti, které umí poznávat sami sebe a vesmír, tak je tento život na planetě Zemi - který je v jejich rukou - vskutku unikátně důležitý. Lidé jsou tak de facto nositelé smyslu existence vesmíru. A pokud zničíme podmínky pro jejich život, nezničíme jen lidskou civilizaci, ale i jedinou civilizaci, která dává potenciálně nekonečnému a chladnému vesmíru význam, a schopnost sebe sama poznávat.

Během přednášky jste skoro až mohli zapomenout, že jsou lidé schopni ničit a vraždit, často z naprosto banálních důvodů. Přitom stačí pohled do teleskopu, a jen úplný cynik by se na chvíli nepozastavil nad naší kosmickou bezvýznamností tváří v tvář nekonečnosti vesmíru. A nad zázrakem, že si trochu té nekonečnosti umíme ukrojit a porozumět jí. Pár setin bodu bych odečetla za jistou mechaničnost celého vystoupení v tom smyslu, že Cox přišel, odvyprávěl své fantastické vystoupení a pak odešel, skoro jako byste si pustili video na YouTube. Možná jsem ale jen zklamaná, že jsme se před vchodem náhodou nesrazili a nešli pak do hospody.