Článek
Stárnutí a potřeba pomoci a péče spoustu lidí dnes děsí. Hodně ty, v jejichž lese se již kácí, kteří u vývěsek pohřební služby „potkávají“ naposledy své známé. Hodně i mladší ročníky. Všichni totiž před sebou vidí strašáky demence, ale když se rozhlédnu, dvakrát se tedy většina z těch bojácných nesnaží, aby nebezpečí unikla anebo ho alespoň zmírnila. Nejsem výjimkou.
Byla jsem zvědavá na to, zda jsme se v téhle oblasti pohnuli a kam. Měla jsem jet do Prahy na prohlídku a když už stejně počítám s přespáním a když si navíc můžu nastavit třeba ještě jeden den… Podlehla jsem lákání. Motol mám za rohem, ještě jsem tam nebyla, proč se nemrknout, jak to tam vypadá? Dopřála jsem si tedy konferenci jen tak, jako mlsotu. A udělala jsem dobře. On to byl již sedmý ročník „Stárnutí“, ale mé pozornosti tahle konference unikala, já ujížděla hlavně na Životu ´90.
Vzala jsem si s sebou sešit a zase jsem udělala dobře. Mám několik takových, kam jsem postupně každý zaznamenávala lecjaké schůze, porady, semináře i ty konference. Někdy velice stručně, tady jsem však popsala několik stránek. Byla jsem nadšená, proč to nepřiznat? Před zhruba šesti lety jsem vypadla z přímé práce se seniory a i když podporuji pečující, o současném stavu v odborných kruzích jsem toho moc nevěděla.
Jako první mne potěšilo, že se zdravotníci mohou učit zvládat různé situace při komunikaci s pacienty - ve virtuální realitě. Chystá se i pacient s demencí. Když si vzpomenu, jak mi na schodišti v nemocnici doktor sdělil, že nález tříletého mrněte už nebyl nezhoubný a za rok se uvidí… Musela jsem vypadat děsně, když mne v parku odchytla kolemjdoucí sestřička. Aspoň někdo byl v tu chvíli ohleduplný.
Hezky se mi poslouchalo povídání o důležitosti vzpomínek a také o možné roli práce AI se seniory. Nebo o screeningu a prevenci nepříjemností, které stáří provázejí. Zase to znamená, abych se hýbala. Tohle jediné z těch doporučení a opatření opravdu flákám. Hm, výsledky za to ale stojí. Tak holt na stará kolena…
Zajímavá také byla přednáška o boji s osamělostí seniorů, do níž se zapojili studenti. Z pléna zazněla připomínka, že podobnou aktivitu provozují tu a tam v Británii, ale kolega to měl jistě z jiného zdroje, já to slyšela za covidu - a další podobnou záležitost právě kvůli covidu zavedli v Izraeli. To se spáruje dobrovolník se seniorem nebo jich má několik, občas jim zavolá, popovídají si, v některých typech dojde i k návštěvě. A protože jsou na takových konferencích skvělé možnosti debat u kafe o pauzách, dotyčný pan doktorand už ví, kde hledat onen zdroj, z něhož to mám já.
Samozřejmě se tam mluvilo o vzdělávání pro věk 55+, o trénincích paměti (a hned jsem byla pozvaná, nechci-li si udělat trenérský kurz). Potěšilo mne, když jsem tu po letech viděla legendární paní inženýrku D. Steinovou, která právě trénováním paměti překvapuje i ve světě. Po zásluze dostala ocenění organizátorů. Je úžasná!
Evidentně roste potřeba psychoterapie i pro seniory, protože mají dost skrytých traumat ze svého života a jak tak bilancujeme, leccos před námi vyvstává. Já sice leckoho utěšovala, že vzpomínky ve stáří mají tu výhodu, že si najednou dokážeme vybavit i maminčinu zástěru, zvuky a vůně (já tedy spíše vařečku a klečení), ale jsem ještě dost mladá, takže uvidím. Když si ale vzpomenu, jak se sedmdesátiletá paní přede mnou proměnila v sedmiletou holčičku, znásilněnou pod pohrůžkou zabití… Hodně toho vyplouvá, co člověk potlačil, aby přežil. I válečná traumata se ještě vracejí.
Mezi hodně, hodně zajímavé novinky patří to, co už ve Středních Čechách funguje, totiž poradenská Centra paměti, kde dokážou pomoci i pečujícím. A hodlají expandovat do dalších krajů! S tím, že tu vznikají mezioborové pracovní skupiny, kam se zapojují třeba i knihovníci. Nejde jen o nějaké kafíčko a posezení - všichni přemýšlejí, co konkrétně dělat, aby se žilo líp. A je tam i poradenské místo, samozřejmě. Součástí je edukace kde koho, od veřejných služeb po pracovníky v přímé péči. Inu, je to projekt dost chybějící a potřebný. Jsem ráda, že již funguje a přináší výsledky - abych pravdu řekla, vítám leccos, ale jsem i otrlá realitou. Tudíž skeptická. Jenže jestliže už to jede na desítkách míst? Hurá! A to si ještě vymysleli zážitkovou hru Demetrix, což je vlastně úniková hra, která trvá 1,5-2 hodiny. Abyste se v simulovaném světě demence neztratili, provází vás studenti v roli pečujícího. Kde? V Hořovicích u Berouna, prosím.
Nic zlého netuše přispěla jsem dvěma historkami do debaty o seniorských řidičích - a jednou z těch, co jsem moc nepobavila, byla paní inženýrka z výzkumáku dopravní bezpečnosti. Zajímavá čísla o nehodách, nejen u starších lidí. A vzdělávat by se měli muži jinak, než ženy, každý má totiž při řízení svoje (jiné) mouchy.
Po prvním dni jsem měla hlavu jako pátrací balón, ale také spokojenou, kam jsme se za tak krátkou dobu posunuli. Když si vzpomenu na konference z let 2008- 2010, třeba tehdy špičkovou v Hradci Králové nebo ty první Života´90, ušli jsme hodně dlouhou cestu. Jsem za to moc ráda. Smířilo mne to i s tím, jak se i ve druhém dni (pro mne bohužel zkráceném o návštěvu lékaře) hodně apelovalo na cvičení, pohyb, aktivity. Máme tu dokonce vymyšlený program cvičení, který v organismu probouzí vzpomínky na první lidské pohyby. Tedy miminčí, aby bylo jasno. Permanento se tomu říká a docela se mi to líbí. Hned se mi vybavila sousedka, která by to mohla zkusit. Sedřená těžkou prací, statečně se snaží pohybovat, přemáhá bolesti snad většiny velkých kloubů a zad. Tady se chodilo do důchodu hodně zhuntovaně. A lidem jsou ty pohyby příjemné, dokonce i osmdesátníci cvičí spokojeně dál poté, co zaváděcí program (doma i v domovech) jako výzkum skončil. Měla bych možná napsat „prý cvičí“, jenže to vypadá, že jsou čísla pravdivá.
A nakonec poslední dobrá zpráva odjinud: Moje obavy ze změny řízení o příspěvek na péči vyšuměly do prázdna. Vrátila jsem se z Prahy, začal březen - a nic! Od září měli postupně sociální pracovníci přecházet na ČSSZ, ale ticho po pěšině a ticho trvá nadále. Kolegové a kolegyně nic nového nevědí, na ÚP se žádosti přijímají stejně, jako dřív. Jsou tedy hlavně organizační změny na ČSSZ, které mají zkrátit řízení a to je vše.
Jdu si zacvičit, procházka už byla.
