Článek
Jak tak občas vystavuji, kolem května 4× nechyběl ani almanach Máj, který jsem předváděla studentům. Letos o něm píšu :-) Většinou nevěřícně zírali na ohmatané desky. Kdysi byli septimáni na besedě skoro vyděšení: On to někdo četl?!
I tak dopadají velké literární počiny, když se předkládají nepříliš zábavně… Naštěstí mám po ruce časopis Vlasť, v němž zachytil náš první antikvář František Bačkovský peripetie kolem vydávání tehdejších almanachů. Mezi prvními a významnými byla Lada Nióla, ale vycházelo jich docela dost dalších, i s různou kvalitou. Humornou byla snaha pražských dívenek, jež se chtěly také blýsknout. Oslovily Boženu Němcovou, která byla „pro každou špatnost“, ale když viděla ten materiál, odmítla na tom pracovat. I znectily ji, že ničemu nerozumí a šly za Karlem Havlíčkem Borovským. Když viděl ten materiál, odmítl. I znectily ho… A možná tím ti dva zachránili dnešní studenstvo, že se o té bídě nemusejí učit :-) Vzpomínám na ně tudíž (i pro tuhle odvahu) s hlubokým pochopením a úctou.
Jsme tedy u Lady Nióly, vydávané Fričem. Ten náš prťavý rybníček! Závist, útoky na kvalitu, probuzená pozornost cenzorů a vládních kruhů vůbec. Tím pádem ani nebylo, co do dalšího almanachu dát. Všichni se báli. Roku 1856 již almanach nevyšel… Ale znáte psavce, ti prostě nemůžou jinak. Mladí se začali sdružovat, označovali se jako „kruh májový“ a napadlo je pro rok 1858 udělat almanach na počest Karla Hynka Máchy. Koncem ledna 1858 přišli Jan Neruda a Vítězslav J. Hálek za J.V. Fričem, že by jako chtěli almanach dát dohromady. Bylo to v divnou dobu, almanachy se totiž vydávaly před koncem roku. Na místě se usnesli, že by tedy bylo fajn mít jarní a na místě navrhli i název Máj. Frič měl ale čerstvě nařízeno, že na literární činnost musí mít policejní povolení! Politika se vehementně cpala do literatury a nebyla to legrace, vždyť dokázali poslat do exilu třeba K. H. Borovského, že. Hálek by se ujal redigování, protože osvědčený Barák měl policejní obstrukce, stejně jako Frič. Přesto se povedlo, že se Josef Barák na titulní stranu vrátil.
Když se povědomí o přípravách rozšířilo, bylo tu najednou tolik nadšenců, že vznikly ještě tři další ročníky (1859,1860 a 1862). Potom již ne, protože doba pokročila. Ono to bylo o strach již od prvního kousku. Božena Němcová vzpomínala: Objevil se u mne Hálek, s exemplářem právě vyšlého "Máje"jako s trofeou v ruce a přece s přídechem jakési zádumčivosti v tváři. Byltě, jak již praveno, uchystán na boje a půtky, klevety a nepříjemnosti, úsměšné kritiky a tendenční lži lidí bez povah a myšlení, ale že se budou k malému tomu podniku osoby s vlastenectvím a vzděláním slynoucí napjatě a odmítavě chovati, aniž by byli s to udati jediného určitého důvodu, proč tak činí, to jej velice dojímalo a bolelo, to poctivá mysl jeho pochopiti se zdráhala. „Pokud vím,“ žaloval, podávaje mi osudný almanach na památku, „tož jen Erben a Wenzig sympaticky na počínání naše pohlížejí. Odevšad jinud zavál k nám vítr mrazivý, a na naše hlavy sypaly se ledové, hranaté kroupy.Vynikající osobnosť, již z piety nejmenuji, nazvala náš kruh dokonce-falanxí blbcův. Ale umínili jsme si, že nedáme se odstrašiti ani chladnými tvářemi ani ostrými slovy ani urážlivými poznámkami…“
Tak mi napadá, že se toho zase tolik nemění, ať už se přes tvorbu přelije s časem jakákoliv bouře a utrpení. „Vynikající osobnosť“ před několika lety rychle stáhla svou ruku a schovala za zády, když jsem na půdě Pen klubu přiznala, že píšu fantastiku. A to pomíjím, jak pořád vyzdvihujeme poezii proti próze (i když jsem i já cosi zveršotepila do několika almanachů) a jak se dokážeme navzájem štěkat a vrčet na sebe kvůli pitomostem. Je to přítomno pořád. A mimochodem, próza v tomto almanachu je stále ke čtení.
Vraťme se do doby, kdy se část lidí snažila nejen vzletně slovíčkařit a oslňovat sama sebe, jak umím poskládat hezká slovíčka do rytmu veršů, ale ještě nějak jinak zapůsobit i výchovně, vlastenecky, dát tomu hlubší myšlenku. Koncem století Karolína Světlá pro Ženské listy právě tyto rysy vyzdvihovala při srovnávání s poezií zahraniční kolem 60.let, kdy vycházely Máje. A proč Máj čtvrtým ročníkem zanikl? Podle Světlé opět vlivem doby. Byly zastaveny deníky Hlas a Národní listy, kde pracovali právě lidé z okruhu Máje a také tu zatím vyrostli další literáti, kteří hleděli trochu jiným směrem. Objevili se „Ruchovci“ s J. V. Sládkem - a to je již jiná pohádka.
Mimochodem, v Máji prvně literárně vystoupily i sestry Karolína Světlá a Žofie Podlipská. K. Světlá se kvůli tomu hodlala naučit pořádně česky, ale bylo jí doporučeno, aby místo gramatiky radši naslouchala tomu, jak lidi přirozeně na jejím milovaném Ještědsku mluví. Poslechla.
Zpátky k dobrodružství, které jsem slíbila. Přípravy Máje se tutlaly, protože by byl malér, pokud by se profláklo, že sem přispěl Frič a Sabina. Ostatně, Erben sám použil pseudonym. Opatrnosti nikdy není dost. Frič měl hodně nepříjemný pocit, protože mu policejní rada Weber nedávno dost osladil zveřejnění malinké básničky o strakonickém dudákovi do knížečky na oslavu vzniku konzervatoře. Ony Pomněnky byly zkonfiskovány, protože přece ve stejnou dobu, kdy vyšly, dostal Frič onen zákaz volně psát… V Máji je tedy pod pseudonymem Brodský. Nedivme se tedy, že ani nakladatele se jen tak snadno nedařilo najít. Dokonce došlo k tomu, že vlastním nákladem zamýšlené vydání Máje bylo Barákovi místodržitelstvím (!) zakázáno. Nakonec se toho statečně ujal H. Dominicus.
Do poslední chvíle nebylo vyhráno. Dokonce šlo o minuty. Dávám slovo Fričovi: „Sešli jsme se všichni, (…) tam na dvoře klementinském, před arcibiskupskou tiskárnou, pohlížejíce společně úzkostlivě směrem k hodinám, na nichž rafie blížila se k osudné dvanáctce, která nám zvěstovati měla blahé vykoupení našeho společného dítka, prvního to Máje. Do dvanácti hodin třetího dne, kdy podán byl tiskopis policii, trvala ona zákonnitá lhůta, v níž rozhodovalo se, ovšem dosti libovolně, o bytí či nebytí každého literárního plodu českého. Nedali jsme si tam ani zastaveníčko-každý ploužil se s dechem zatajeným a se srdcem tlukoucím jiným vchodem do obšírné budovy klementinské koleje. Jednomu zdálo se, že zhlídl za rohem po našem almanachu jižjiž číhajícího zřízence; druhý šeptal, že potkal se na nábřeží dokonce s komisařem, jemuž se ovšem vyhnul, který však mohl zatím rovnou cestou velmi dobře nalézati se již v tiskárně. Nejnedočkavější a nejodvážnější z nás Hálek vrazil tam přímo a obdržel od faktora Žáka, že se v tiskárně deset minut před dvanáctou ještě nikdo z tiskové kanceláře dosud neobjevil. Oddechli jsme si! Ale těm pánům bylo tehdy těžko věřiti; což jestliže nás ještě v posledním okamžiku nepřekvapí zákazem a konfiskací?! Nenapsal z nás ovšem nikdo ničeho závadného, ale v tehdejších poměrech bylo všechno možno a žádné odvolání k vyšší instanci nic neprospělo. Rozešli jsme se zas každý v jinou stranu, abychom nikomu nepadli snad v posledním okamžiku do oka, jisti alespoň, že než dva tři dvory krokem přeměříme, osud našeho „Máje“ bude rozhodnut. Na věži bila konečně dvanáctá-opět jsme šli proti sobě a když odbila, zavýskli jsme si a padli společně v náruč s okem zavlhlým…“
Máj
Zdroje:
Vlasť , roč. V., 1889-1890, číslo 4-7, nákladem družstva Vlasť.
